Proč některé rozhovory stojí za starou belu?

26. července 2016 v 13:32 | Dragilia |  Psavcovo
Ráda si pročítám rozhovory se zajímavými lidmi - spisovatelé, doktoři, zástupci neobvyklých profesí... Postupně jsem ale zjistila, že ač některé z nich se mi čtou jako po másle, jiné drhnou na jazyku. Čím to je?

Prostým rozdělením profesionál - amatér pravděpodobně ne. I od "nežurnalistů" jsem našla takové, které jsem slupla jako malinu. Na druhou stranu musím přiznat, že ty opravdu neskousnutelné jsem mezi novinářskými pracemi (naštěstí) tak často nenacházela.

Postupně jsem vypozorovala, jaké postupy mi vyloženě vadí. Tak co, shodneme se na nich?



  1. Anketa - tři-dva-jedna-teď
Zbožňuji, když tazatel pokládá otázky přímo na tělo. Otázky, díky nimž vytáhne ze zpovídaného i takové historky či názory, které by od něj člověk nečekal. Otázky, které umožní ukázat hosta ze všech jeho stránek...

Potom jsou tu ale všeříkající dotazy, které lze položit opravdu každému - Jaké máte rád jídlo? Máte raději sladké či slané? atd. Jenže pokud nejde o rozhovor s kuchařem či kritiem restaurací, zdají se mi odpovědi na tohle značně... zbytečné. Copak mi o mém oblíbeném spisovateli asi řekne, že má rád svíčkovou? (Nechystá-li se tedy zrovna vytasit se zbrusunovou kuchařkou.)

  1. Ego kam se podíváš
Rozhovor obvykle otevírám proto, abych se něco dozvěděla o zpovídaném. Ne každý tvůrce se ale dokáže dostatečně upozadit, aby svému hostu dovolil vyniknout. Pokládá-li třeba otázky způsobem, že vlastně rovnou předkládá svoji odpověď... Takhle prosím ne.

Pokud si budu chtít přečíst jeho názory, najdu si rozhovor s ním samotným. A pokud ho s ním nikdo nechce udělat - prosím, ať se klidně vyzpovídá sám. Pak by se alespoň nemusel cpát do každého rozhovoru.

Tímto přístupem totiž může manipulovat odpověďmi dotazovaných. Stačí, aby si se svým názorem nebyli úplně jistí (či ho ještě neměli utvořený) a pak se snadno nechají strhnout tím právě vysvětleným. A považují-li tazatele za autoritu, je to ještě snazší...

  1. Tři otazníky a dost
Ukočírovat rozhovor není nic snadného. Mezi čtenáři se může objevit úplný "nováček", který jméno zpovídaného slyší poprvé, i zapřísáhlý fanoušek hltající vše, co se o něm jen šustne. A ideálně by měli odcházet spokojeni oba.

Proto mi trochu uniká smysl "mini" rozhovůrků se třemi, maximáně sedmi otázkami. To se obvykle stihnu dozvědět, že daný člověk existuje a co dělá. A ve chvíli, kdy jsem patřičně zvědavá... Rozhovor (s)prostě končí.

  1. Mluvit a nemít co říci
Někdy se bohužel příliš nepovede přímo výběr hosta. Samozřejmě - pokud mě nezajímá sport, nebudu se pouštět do čtení rozhovorů s fotbalisty, hokejisty, atlety... Ale někteří lidé - ač to tak na první pohled nevypadá - v konečném důsledku nemají vlastně co říci. A takové zjištění zamrzí.

  1. Bulvár
Soukromí, jako by snad nemělo existovat. Co kdyby náhodou čtenáře zajímal názor na bývalou ženu? Musí se skutečně rozpitvávat právě probíhající nemoc prababičky? Proč vlastně do rozhovoru tahat lidi a události s předmětem diskuze přímo nesouvisející?
Samozřejmě - pokud spisovatel píše knihu o rakovině, pravděpodobně to nádorovou nemocí jeho manželky určitou spojitost mít bude. Ale je třeba se ho na to ptát i ve chvíli, kdy zrovna dopsal... třeba detektivku?

A co vadí na rozhovorech vám?
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Jana Jana | Web | 27. července 2016 v 14:01 | Reagovat

To je skvěle napsaný, díky. Na rozhovorech mi vadí nepřipravenost těch, kdo rozhovor vedou..a pak nenechají domluvit.

2 Dragilia Dragilia | E-mail | Web | 27. července 2016 v 23:12 | Reagovat

[1]: Nenechat domluvit je zlo. Na druhou stranuto občas chápu - zvláště je-li host upovídaný jako já. :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama