Čteme vůbec stejné knihy?

13. listopadu 2015 v 13:13 | Dragilia |  Knihožralok
Už kolikrát mě nad kritikou knihy napadlo, jestli daný člověk vůbec četl to samé jako já. Samozřejmě - ne pokaždé. I já dokážu uznat, že jsou příběhy, které místy pokulhávají, postavy šustící papírem… a přesto se často nedokážu zbavit jisté nostalgie, když se mi opět dostanou do rukou.

V některých případech je to však jiné. Prolítávám vyčítané motivy, výčty plytkých scén či nesmyslností jednání postav… a zjišťuji, že jsem si něčeho takového vůbec nevšimla. Dokud kritik mluví obecně, mohu to samozřejmě svádět na svou nepozornost či milosrdnou paměť. Pak ale obvykle vytáhne alespoň jeden ilustrační příklad. A já se nestačím divit. Vždyť právě tenhle okamžik přesně vystihuje hlavní myšlenku díla! No, tak podle někoho očividně ne.



Z toho důvodu ve mně čím dál více hlodá přesvědčení, že naše minulost významně ovlivňuje nejenom naše vnímání přítomnosti ale i prožitek z knížek a filmů. Je to vlastně pochopitelné. Třeba Volání netvora asi nevyvolá úplně stejné emoce u člověka tématem rakoviny netknutého jako u toho, komu s ní bojuje někdo z jeho nejbližších. Jen na to prostě často zapomínám.

Na druhou stranu si ale nemyslím, že by bylo vždy na místě přicházet s tou otravně blahosklonnou větou: "Časem tomu porozumíš.". Není přece nikde dáno, že je jen jediný správný způsob, jakým lze knihu číst. A pokud si v cizím příběhu dokážu najít důvod, proč se nevzdat navzdory těžkostem, kterým momentálně čelím… Není vlastně jedno, jestli tam tuhle myšlenku vložil autor vědomě, nebo jsem ji tam našla jen já, protože jsem ji v danou chvíli potřebovala? Dokud tedy nezačnu tvrdit, že můj výklad je jediný správný, a podsouvat ho ostatním.

Jistě, občas se autor asi nestačí divit, co všechno v jeho "modrých závěsech" dokážeme najít. Ale, vlastně proč ne? Taková Shakespearova díla dnes pravděpodobně také čteme jinak, než jak je vnímali lidé alžbětinské Anglie. A znamená to snad, že bychom je měli schovat do archivů? (A jestli tu někdo odpovídá ano - To bych vás hnala! :-D )

Hledání autorova skrytého poselství samozřejmě nezatracuji. Může to být navýsost zajímavé, alespoň na chvilku nakouknout do hlavy jinému člověku. Natož, když třeba žil v jiné zemi i v jiném století. Ale nemyslím si, že by bylo na škodu vyslechnout i zprávu, kterou má kniha jenom pro mě.

Takže až se zase budu (neb já se toho jen tak nezbavím) rozčilovat, jak mohl někdo nepochopit něco tak úžasného, pokusím se na chvilku zastavit. Neb on se na ten příběh možná dívá zcela jinou optikou. A to, co mně se zdá tak samozřejmé (protože jsem to už zažila), jemu tak jasné být nemusí. Či se mu to dokonce, vlivem jeho prožitků, zdá samozřejmé úplně jinak. Všichni holt nebudeme zbožňovat stejné příběhy. A ne vždy jen kvůli kvalitě knihy či čtenáře.

Jen kdybych na to pořád nezapomínala…
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Storycollector Storycollector | 18. listopadu 2015 v 21:04 | Reagovat

Krásný článek. Jsem si jistá, že na něj budu často vzpomínat kdykoliv budu na goodreads pročítat uživatelské recenze. :-)

2 Dragilia Dragilia | E-mail | Web | 21. listopadu 2015 v 22:13 | Reagovat

[1]: Že bych v tom nebyla sama? :-)

3 Kristýna Kristýna | Web | 12. prosince 2015 v 20:34 | Reagovat

Jsem na tom úplně stejně. Na druhé straně právě v tom subjektivním vztahu ke knihám a v tom, jak jeden a ten samý text vnímáme úplně jinak než jiný člověk s jinými zkušenostmi a znalostmi, je podle mě část krásy.

4 Dragilia Dragilia | E-mail | Web | 13. prosince 2015 v 23:09 | Reagovat

[3]: To je pravda. Díky tomu taky mohu číst některé knížky několikrát a neomrzí se mi. Pokaždé je totiž čtu jinak.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama