(V) obětí slibů

30. července 2014 v 17:38 | Dragilia |  Povídky
Dlouho tu bylo ticho.
Jednak kvůli časové vytíženosti (takové výmluvy :-) ), ale hlavně se na tom podílela určitá forma autocenzury. Přijde mi totiž hloupé zveřejňovat příběhy, s nimiž si nejsem tak úplně jistá. Za které bych se také mohla za týden, dva stydět a chtít je vymazat z povrchu zemského. Proto si s vypuštěním čehokoli do světa dávám načas. V bláhové naději, že pak toho budu snad litovat méně. :-D
Proto také tenhle příběh, ač začátek byl napsaný už s vydáním Sto deváté iluze, ležel dlouho v počítači bez povšimnutí. Jeho první verze pak byla odsouzena jako nepříliš čtivá a už málem putovala do složky s ucházejícími nápady s příšerným zpracováním. Potom ale přišla ještě další idea, jak by (možná) šlo ještě příběh zachránit. Tak co, povedlo se?

Autorem obrázku je: ReyeD33

(V) obětí slibů

"Mami, co znamená ten starý obraz ve tvém pokoji?"
"Který máš na mysli, zlatíčko?"
"Ten se dvěma kostrami nad útesem. Jak jedna druhou drží před pádem, víš?"
"Ach, ten. Pověsila ho tam tvá babička. Jako varování."
"A před čím?"
"Váže se k němu prý jedna stará legenda... Ale proč se babrat v minulosti? Jdi si raději hrát."

*+*

Děvčátko před sebou rozevřelo tlustou knihu. Nad stolem se vznesl oblak prachu, ale holčička mu nevěnovala nejmenší pozornost. Musí to vědět! Už jen proto, že jí o tom nechtějí říct...

Zdálo se jí, jako by už hledala dlouhé hodiny. Začínaly ji ty knihy pěkně štvát. Prošla snad všechny tlustopisy v knihovně, ale o tomhle nikde ani zmínka. Copak nikoho nenapadlo napsat něco víc o dvou mrtvých nad mořem?
Pomalu to chtěla vzdát, když její padl pohled na zelenkavou koženou vazbu. Had? Bazilišek? Raději nechtěla vědět z čeho je vyrobena. Ale stejně se pro ni natáhla až na nejvyšší polici.
"Ať je to cokoli, musí to být ta pravá!" pomyslela si. A tentokrát se nemýlila.

*+*

Nikdy neslibuj, co nemůžeš slpnit
nebo to, co bys plnit ani nechtěl

Znával jsem mladíka, který vždy toužil po tom, co nemohl mít. Chtěl být nejlepší z nejlepších. Možná i proto se o Filipojakubské noci vypravil do opuštěné zříceniny nedalekém na vrchu. Přesto, nebo právě kvůli tomu, že se v naší vesnici už po staletí tvrdívalo, že tam v tu noc tančí čarodějky.

V duchu se jí příběh začal odvíjet jako divadlo. Takové, jaké pro ní matka občas hrávala. Jen místo hloupočkých postaviček ze dřeva viděla lidi. Skutečné lidi...

*+*

V hostinci panovalo příšeří. U korbelů piva tam seděla skupinka mladíků a o něčem se horečnatě přela.
"Stejně bys na to neměl!" rezolutně prohlásil nejvyšší. "Na to jsi moc velkej srab!"
"Tak abys věděl, máš v kalhotách naděláno víc jak já!"
"Vážně? Tak to dokaž!" vysmíval se mu prvý.
"Hele, neblbněte. Víte přece, co říkal pan farář. S takovými silami si není radno zahrávat!" pokusil se je uklidnit světlovlasý střízlík.
"Hele, pánbíčkář se vozval!" uplivl si ramenatý - dnes očividně v ráži. "Jdi si domů odříkat modlitbičku a nepleť se mezi pořádný chlapy!" Krutě se usmál. Jeho slova měla účinek jak rána bičem. "Tak co, sralbotko, máš na to?" otočil se opět ke svému původnímu soupeři.
"Jen se neboj! I kdyby vypadaly jak vopelichaný vochechule, dneska jedna z nich bude moje!"

*+*

Zakroutila nechápavě hlavou. Tohle nebyly její představy. Jako by jí je do hlavy vkládal někdo jiný. Dostávala z toho trochu strach. Ale pak pohlédla opět do knihy... Zvědavost vyhrála. Pustila se znovu do čtení.

Nikdy nepromluvil o tom, co tam viděl. Ale následujícího dne své matce představil dívku, kterou by si chtěl vzít. Nepocházela odtud. To se dalo poznat na první pohled. Ale byla nesmírně krásná. Vlasy jak křídla havranů. Oči hlubší než moře. Mezi svělovláskami z vesnice působila jako drahokam. Každý mu ji záviděl. A tak se o ní brzy začaly šířit pomluvy, že je jednou z tanečnic ze zříceniny - čarodějkou.

*+*

Ruku v ruce od lesíka přicházel nesourodý pár. Děcka, pasoucí husy, stihla zburcovat celou vesnici ještě než se ti dva jen přiblížili ke zvoničce.
První vyběhli samozřejně mladí výrostci, kteří se ještě nenaučili způsobům. Hnali se jak s větrem o závod a daleko za sebou nechávali udýchaného faráře s modlitební hnihou. Ostatní vesničané se ani neobtěžovali opustit rozdělanou práci.
První pohledy tedy zákonitě patřily dívce. Dlouhé tmavé vlasy. Oči jak trnky. Útlý pas a oblé boky. Nikdo z nich nepochyboval, že mají před sebou ženu svých snů. I kdyby ještě do včerejší noci jejich představy vypadaly úplně jinak. Ani v nejmenším je pak nerušil fakt, že je odděná jen do látky ne nepodobné pytlům na pšenici.
Nakonec se k nim dobelhal i pan farář. Až on si povšiml, kdo pohledné neznámé dělá společnost.
"I ty hochu nezdárný! Víš, jaký strach si přivodil matce, když ses včera nenavrátil domů? O noci Filipojakubské!? Vždyť tě mohly divoženky utancovat!"
Chlapec se ani nepohnul. Bez známek lítosti hleděl dál do očí duchovního.
"I což, nemá se co bát. Já se o sebe dokážu postarat!" odsekl drze.
Pan farář se zachmuřil. "A koho s sebou vedeš?"
Dívka stydlivě sklopila oči.
"Svoji nevěstu."
V přítomném davu to zahučelo.
"Nemyslíš, že tvůj pan otec by k tomu...," namítl farář.
"Nikomu ji nedám. Vezmu si ji. I kdyby to mělo být hned zítra!"

*+*

Nedal se odradit ani záští junáků, ani moudrými radami starších. Znedlouho jí tedy před oltářem přislíbil lásku věčnou. A ona totéž jemu. Do roka se z jejich náklonnosti zrodilo děťátko. Idyla se zdála býti úplná. Prvdou ale jest, že tehdy přišel začátek konce.
Mladý muž totiž nikdy nedokázal zkrotit svou přelétavou letoru. A zatímco jeho krásná žena doma přepírala plenky dcerce, on se již počínal dvořiti neteři starostově. Ponevač ta nešťastnice do města již v útlém věku poslána byla, ničeho ji na tom divného nepřišlo.

*+*

Už padala rosa, ale sadem se někdo plížil. Namířil si to přímo k okénku v přízemí a slabounce zaťukal. Nic se nedělo.
Až po notné chvíli se začalo okénko otevírat a vykoukla z něj světlovláska s dvěma copy.
"Už jsem myslel, že se na mě hněváš," lišácky se usmál a podal jí kytičku z lučního kvítí.
"Měla bych. Vždyť na tebe doma čeká toje paní," uraženě se odvrátila, ale kvítí přijala.
"Pravda, ale co dělat, když mi přímo za humny vyrostla taková růžička?"
"Nechat si zajít chuť!" Natáhla se pro okenice a nezvykle pomalu je zavírala.
"To dneska nedostanu ani hubičku?"
"Zasloužíš si ji snad?"
"Mám to ale trápení. Moje milá je dnes rozmrzelá..."
"Jak by nebyla, když zjistila, že už ti brzy bude capart říkat tati!"
"Mohu za to snad, že si mi do města ujela? Kdybys tu byla..."
"Kdyby - chyby! Už jsem slyšela, jak si mi ty roky věrnost zachovával. Vždyť ses otočil za každou sukní!"
"Neb mi tebe připomněla."
"A kdo ti to věří?"
"Ty. Jinak bys dnes okénko neotevřela."
"I to si ještě rozmyslím. Jsi lhář nad lháře!"
"A přece mě máš ráda."
Zamračila se a přibouchla okenice. Ale i tak slyšela jeho "Na viděnou, moje milovaná." a už teď věděla, že ani zítra nebude na petlici zamykat.

*+*

I povstala rozezlená žena čestná a dožadovala se spravedlnosti. Kvůli zlým zvěstem, které o se o ní šířili, se jí však nedostalo oslyšení. Zklamaná mužem i celým světem tedy s dcerkou vesnici opustila. Traduje se, že se ještě naposledy ohlédla a pronesla:
"Srdce nevěrné já proklínám. Ať to, co slíbilo tolikrát, dnes dodržeti musí. Tuhle dívku již neopustí. I kdyby na tom jeho vlastní život ležel. A muka přestrašná nechť je stíhají. Dokud má krev té jejich neodpustí."

*+*

Seděla ve zpovědnici a obklopovalo ji ticho. Mrtvolné a lezavé. Stále tomu nemohla uvěřit.
Kdož zaklínedlem lásku získává, ničemu se diviti nesmí.
Tak to je ta jejich spravedlnost?
"Proč urážíte mě, která ničím nejsem vinna?" zašeptala.
"Čarodějky nemají na svaté půdě co pohledávat. Uvolněte zpovědnici pro právoplatné věřící." Ten hlas byl jak nůž.
"Proč mne haníte a neteř starostova nadále sedává v předních lavicích?" rozohnila se.
"Dcero ďáblova, mě neošálíš! Nesvedeš mě na zcestí!" zahřměl.
Probodla ho pohledem. I když s očima plnýma slz. "Za svatého se máte a přeci váš metr ohýbají peníze. Vy více náležíte Peklu než kterákoli z nich..."
Odešla. Ale ve vzduchu po ní něco zůstalo. Neurčitá hrozba, která naháněla husí kůži.

*+*

Nikdo vícekrát ji nespatřil. Avšak její muž i jeho nová dívčice hned nazítří ráno zmizeli též. Ač starosta svou neteřinku natisíckrát hledal, nedostalo se mu více, než posměšného vzkazu od ukřivděné.
"Pro nespravedlnost, která na mě ve znamení moci spáchána byla, budou jejich kosti tlít bez hrobu svěceného. Ve hříchu žili, nechť tak i zahynou."
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Em Zet Em Zet | Web | 31. července 2014 v 22:22 | Reagovat

Tak tohle je kurňa hezká povídka. Začátek trochu nudný, ale zajímalo mě, jestli se to rozjede a nakonec jsem nelitovala, že jsem si to přečetla! :-) Je to pěkné, ale moc mi nepřijde, že by závěr povídky vysvětlit podobu toho obrazu. 8-O Nebo mi něco uniklo? Také mi přijde zvláštní, že malá holčička (podle toho, jak ji v povídce prezentuješ, tak 7, 8 let) se probírá v tlustých knihách a hledá pravdu. Je to trochu nereálné, nepravděpodobné. :-) Jinak se mi povídka líbila, bylo to napínavé a živě jsem si to představovala! Umíš moc dobře psát.

2 Dragilia Dragilia | E-mail | Web | 1. srpna 2014 v 22:50 | Reagovat

[1]: Děkuji. :-)

Máš pravdu v tom, že jsem dívence přisoudila trošku přestárlé chování. Mohu se teď pokusit vymlouvat na ich-formu a tudíš značnou subjektivitu ve vidění "tlustých knih". Ale pravda je, žes mě nachytala na švestkách. 0:-)

Propojení obrazu a příběhu jsem ale  nechala značně rozvolněné schválně. Už jen proto, že při každé snaze o připsání dalšího odstavce mi všechna slova připadala plytká a jen rozmělňující vyznění. :-)

3 vivienne vivienne | Web | 3. srpna 2014 v 17:02 | Reagovat

Přiznám, že jsem se do toho tak zažrala, že jsem si toho co zmiňuje Em Zet ani nevšimla. Opravdu se mi povídka líbí. Čekala jsem, že ten konec bude ještě nějak rozveden, ale možná jsi to vyřešila nejlépe jak to šlo.

4 Dragilia Dragilia | E-mail | Web | 4. srpna 2014 v 20:17 | Reagovat

[3]: Děkuji. Jsem ráda, že chybky, které unikly mé pozornosti, snad nejsou tak do očí bijící. 0:) Jsem ráda, že se ti povídka líbila. :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama