Snovatka

9. března 2014 v 21:32 | Dragilia |  Povídky
Když už jsem v tom dohánění restů...

Tahle povídka také vznikla krátce poté, co vyšla Iluze, ke které byla určena. Tentokrát to bylo dokoce už Stá třetí.
Pořád jsem s ní ale nebyla spokojená. A tak jen tiše čekala v počítači, až si na ni znovu najdu čas.



Snovatka

S úsměvem na tváři jsem ulehla na lože. Zítra se vdávám! Nemohla jsem se dočkat rána. Jen silou vůle jsem se nutila nechat hlavu na polštáři a naslouchat nočnímu tichu. Štěstí proudící žilami mi však nedalo spát. "Miluju ho." Na víc jsem v tu chvíli ani nedokázala myslet.

Někdo mnou hrubě zatřásl. Zamžourala jsem proti světlu lampy a marně se snažila vzpomenout, proč mě budí. Najednou jsem se vyděsila. Zaspala jsem snad?!
Za okny však stále vládla tma. Mí "hosté" navíc ani v nejmenším nepřipomínali družičky. V pokoji stáli vojáci. Ozbrojení vojáci.
"Pohni sebou!" houkl na mě jeden.
Nezvedla jsem se asi dostatečně rychle, protože jsem dostala ránu pod žebra. Potom mě, jen v noční košili, vyvlekli na chodbu.
Nechápala jsem, kam mě vedou. Netušila jsem ani proč. Jen jsem se snažila nevyprovokovat další ránu.
Klopýtla jsem. Jak by taky ne - pro ledové dlaždice jsem už skoro necítila nohy. Nikdo se mě však neobtěžoval zvednout. Ale ani do mě nekopali jako předtím. Místo toho pozorně sledovali dveře před námi. Dveře se štítkem "Generallisimo".

*+*

Otevřel oči. Mžoural do šera, v marné snaze zjistit, kde je. Kolem jen bílo a pach dezinfekce. Skomíravý zvuk lidského hlasu ho však vytrhl z úvah.
"Neměl bys tu spát, zničíš si záda."
"Ale to bych pak nemohl být ani chvíli s tebou, tati." Naklonil se a chytil starce na lůžku za ruku.
"Jsi jako malý. Vždyť já ti neuteču."
Neodpověděl. I bez toho oba věděli, že to není tak úplně pravda.
"Kdybys měl jakékoli přání, třebas jen malicherné..."
"To jediné stejně nikdo nedokáže splnit," usmál se hořce.
"Pověz mi ho. Co ty víš. Máme dnes úplně jiné možnosti než za tvých mladých let."
"Ale vrátit čas stejně neumíte."
"A jakou chvíli bys chtěl zpátky?"
"Den před svatbou."

*+*

Stála jsem před svým budoucím tchánem. Seděl za stolem a věnoval se lejstrům - jako pokaždé, když jsem za ním přišla. Tentokrát však na sobě měl slavnostní uniformu. Tu, v níž mě měl dnes doprovodit k oltáři.
Vše bylo tak normální a běžné... Až na to, že místo ve svatebních šatech před ním stojím v noční košili. A obklopena ozbrojenci.
Konečně zvedl hlavu. Jeho šedé oči se zdály snad ještě ledovější než obvykle.
"Pěkné ráno, snacho," usmál se na mě. Ale jen ústy. Oči se ani nepohnuly.
Mlčela jsem. Rána pažbou mě však vrátila do reality. "Dobré ráno, Generallisimo."
Kývl hlavou na znamení souhlasu. Jak by taky ne. Jeho pravé jméno neznal ani vlastní syn. Ztratilo se. Zapomnělo. A on se snal svou funkcí. Generallisimem.
"Nemohla jste se dočkat, že jste vstávala tak brzy?" navázal konverzačním tónem.
Nevěřícně jsem na něj zírala, než mi došlo, co vlastně říká. Voják se už napřahoval, když jsem vyhrkla: "Téměř. Ale váš milý doprovod byl snad ještě nedočkavější nežli já."
"Jsem rád, že si ho neberete osobně. Však víte, je pro vaše vlastní bezpečí."
Nuceně jsem se usmála. Byl jako žralok. Kroužil kolem oběti a kochal se strachem. Kdy už konečně vyklopí, co za tím stojí?
"Trochu jsem se probíral vašimi dokumenty, drahá. A víte, co jsem objevil? Ale jistě že ne... Vy přeci o tetičce Amélii nemůžete vědět. Jinak byste se svému milovanému tchánovi jistě zmínila, že byla právoplatně odsouzena za čarodějnictví..."
Zbledla jsem. Poznal to. Zvedl se zpoza stolu a přikročil ke mně.
"Přece byste neměla jediný důvod mi zatajovat, že pocházíte z rodu s velmi silnými magickými kořeny, nebo snad ano?" jízlivost mu z hlasu přímo sršela.
Měla jsem sto chutí mu vykřičet do obličeje, že JÁ s nimi nemám nic společného. Už od dětství se to v sobě snažím přemáhat. Od sedmi let mi neuklouzlo ani jedno jediné kouzlo! Vážně jsem se snažila být NORMÁLNÍ! Ale očividně mě to stejně dostihlo. Proto jsem jen sklopila hlavu a upírala pohled na promrzlé prsty u nohou.
"Čarodějnice!" vykřikl to slovo, jako by si s ním ani nechtěl špinit ústa. "A málem v mé rodině! To by se vám líbilo, co? Zničit systém zevnitř! Ale to se nepovede. Ne, dokud jsem tu já!" Otočil se na podpatku a zamířil ke stolu. Popadl jeden z papírů a vtiskl ho vojákovi stojícímu vedle mě. "Tady máte. Rozkaz k transportu." Pak se otočil ke mně a zasyčel: "Hora na tebe už čeká!"

*+*

Seděl u snídaně v obrovské jídelně. Své okolí ale vnímal snad ještě méně než bochánek, který jen mechanicky žvýkal.
"Dobré ráno," zahlaholil jeho pobočník a hlučně dosedl vedle něj. On však k němu ani neotočil hlavu. "Je to horší, co?" odtušil příchozí.
"S každým dnem. Kterékoli ráno může být tím posledním," zašeptal.
"Je už dlouho nemocný. Bude to pro něj vysvobození, nemyslíte? Sám dobře víte, že se snaží být statečný jen kvůli vám."
Pouze přikývl. Nechtěl, aby lidé u ostatních stolů slyšeli, jak se mu třese hlas. Ne teď, když ho brzy budou muset přijmout jako nového vůdce.
"A zjistil jste alespoň, co by si přál?"
"Znáš ho přeci. Mnoho si toho nechává pro sebe." Včetně toho, že se měl někdy ženit...

*+*

Směla jsem si zabalit jen to nejnutnější. Vlastně spíš zahladit stopy. Kdybych zmizela beze všeho, bylo by to asi krajně podezřelé.
Ale ani při balení svršků mě nenechali osamotě. Stále za mnou chodil voják svírající lesknoucí se pažbu. Pripraven mě s ní kdykoli znovu srazit k zemi. Proto jsem po dopisní soupravě na stole jen toužebně pošilhávala.
Chtěla jsem mu napsat. Dlužila jsem mu alespoň těch pár řádků vysvětlení... Pokud tedy dobře nevěděl o co tu kráčí. Generallisimo ho o tom mohl informoval. Přece by mu nenechal jen tak odvléct snoubenku, aniž by mu to tom řekl?! To by ale znamenalo... Že mě odsoudil i on.
Potřásla jsem hlavou ve snaze zaplašit tuhle myšlenku. Chtěla jsem věřit, že mě můj nastávající bude zoufale hledat. A možná ho časem stopy zavedou až na Horu a on mě vysvobodí. Realita ale byla až příliš dotěrná. Nemohla jsem si nalhávat, že by o tom neměl ani tušení. Je synem Gelerallisima. On smí vědět vše.

*+*

"Proč jste vlatně chtěl všechny ty záznamy? Chcete obnovit čarodějnické procesy?" zeptal se pobočník, zatímco mu vršil další lejstra na stůl.
Jen zvedl oči od papírů a ušklíbl se. "Ne. Snažím zjistit, která z nich je nejlepší."
"Cože? Snad se nechcete...?"
"Přesně tak."
"Přeskočilo ti? Vždyť víš, čím se jim platí! Copak chceš skončit jako všichni ti blázni?" vyhrkl mladík nedbaje na protokol.
"Oni ztratili to, na čem jim v životě nejvíc záleží. Sám dobře víš, že já svýho tátu ztrácím tak jako tak. Proto mu chci splnit alespoň to poslední přání. Ať to stojí, co to stojí."
"Takže vám něco pověděl. O co jde? Vážně to nedokážeme bez nich?"
"Umíš snad vrátit čas?"

*+*

Vyvlekli mě z kabiny vrtulníku a pohodili do závěje. Nevzdorovala jsem. Neměla jsem proč. Veškerá bojovnost mě opustila ve chvíli, kdy mi došla krutá pravda. Nepřijde. Nikdy. Ani mě nebude hledat. Veškerý cit, který pro mě měl, zhasila jediná věta. "Je čarodějka."

Ležela jsem bez hnutí. Nevyrušil mě ani hluk vzlétajícího vrtulníku. Chtěla jsem umřít. Hned teď a tady. Na Hoře mě stejně nic jiného nečeká.
Pak se ale ve mě něco zlomilo. Místo smutku mě zaplavil vztek. A touha po pomstě.
"Budete litovat!" zasyčela jsem. "Budete se mě bát, proklínat mě. Ale stejně znovu přilezete po kolenou!"
Odpověděla mi jen ozvěna. Ale já byla rozhodnutá. Udělám přesně to, z čeho měl Generallisimo největší strach. Zničím je zevnitř.

*+*

Stál před vchodem Snovatčiny jeskyně. Údajně té nejlepší z nejlepších. Ale zároveň nejkrutějších. Měl poslední možnost se otočit. Vypadnout z Hory a zapomenout na to všechno.
"To jsou k nám hosté... Copak vás přivádí, vaše excelence?" promluvil najednou stín vedle něho. Vyděšeně trhnul hlavou. Zpoza závěsu se pomalu vynořila postarší ženština. "Ale přeci nebudeme stát na zápraží. Jen račte dál," pokynula mu rukou. Pak se ale sama vecpala do dveří.
Vykročil za ní. Chvíli mu trvalo, než si jeho oči zvykly na příšeří příbytku. Hned ho však zaujal chaos a nepořádek, který vevnitř panoval. Navíc doprovázený nezaměnitelným pachem špíny.
Otočila se na něj. "Ještě jste mi neodpověděl. Co tu hledáte? Snad ne štěstí?"
"Proč bych nemohl?"
"Protože to byl právě váš dědeček, kdo mě sem poslal. To si vážně myslíte, že vám budu chtít s něčím pomoc? Máte mi vůbec co nabídnout?"
"Dám vám cokoli."
"To zní jako dobrá nabídka. Jen jestli si plně uvědomujete, jaké to bude mít důsledky," odvrátila se od něj a začla se přehrabovat v nejbližší hromádce šatstva.
"Viděl jsem ty, kteří se odtud vrátili."
"Viníte mě snad z jejich osudu?" pohlédla mu přímo do tváře. "Ale já jen plnila jejich sny."
"A zničila jim život."
"Já? To oni sami. Jen jsem jim poskytla tu možnost. Víte, lidé bývají hrozně neopatrný, když jde o jejich touhy. Nebo o cenu, kterou za ně mají zaplatit. Ale jak je vidno, ani to vás neodradilo. Čeho si vaše srdce tolik žádá?"
"Splnění posledního přání."
"Skutečně? Nevypadáte, že byste umíral."
"Je to pro mého otce."
"A to chcete platit za něj?" zeptala se. Ale o mnoho měkčím tónem než prve.
"Ano."
"Víte, že mé ceny nebývají nízké."
"Proč se mi zdá, jako byste mě před sebou varovala?"
"Pro vzpomínku, které byste nerozuměl. Ale zpátky k věci. Jaké je to poslední přání?"
"Chtěl by ještě naposledy vidět jednu dívku."
"Vaši matku, předpokládám," odfrkla si.
"Ne. Někoho z mládí. Snoubenku, která zmizela v den jejich svatby. Nevím proč zrovna ji touží vidět. Tu, která mu utekla. Ale chtěl bych mu to dopřát."
Čarodějnice k němu vzhlédla. Oči se jí podivně leskly. "Nezapomněl," zašeptala. A po tvářích se jí začaly koulet slzy. "Přijdu. Vyřiď mu, že přijdu."
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 ellnesin-blog ellnesin-blog | Web | 14. března 2014 v 8:04 | Reagovat

Nádherný příbĕh...

2 Catie XXXXXXX Catie XXXXXXX | Web | 14. března 2014 v 10:55 | Reagovat

skvělé

3 Dragilia Dragilia | E-mail | Web | 14. března 2014 v 22:53 | Reagovat

[1]:[2]: Jé, děkuji. :-) Jsem ráda, že se Snovatka líbí. :-)

4 redfox redfox | E-mail | Web | 15. března 2014 v 23:04 | Reagovat

Povedená povídka. Četlo se to hodně dobře a líbilo se mi to. :-)

5 Dragilia Dragilia | E-mail | Web | 16. března 2014 v 20:49 | Reagovat

[4]: Děkuji za pochvalu. Velmi potěšila. :-)

6 Anne Eyre Anne Eyre | E-mail | Web | 23. března 2014 v 17:20 | Reagovat

Také se hodně líbilo. Chvíli mi trvalo, než jsem se začala orientovat ve skocích časem, ale jinak je to vážně dobré. :)

7 Dragilia Dragilia | E-mail | Web | 23. března 2014 v 23:22 | Reagovat

[6]: Zmatenost... Ta se u mě vyskytuje celkem často. A to nejen při psaní. 0:)

A díky za pochvalu. :-)

8 Vendy Vendy | Web | 30. března 2014 v 16:29 | Reagovat

To je hodně dobrá povídka! Dobře promyšlená, emotivní, s promíchanými osudy. Smutná, ale krásná.

9 Dragilia Dragilia | E-mail | Web | 30. března 2014 v 22:03 | Reagovat

[8]: Děkuji. :-) Snažila jsem se. Snad se zadařilo a dokázala jsem do písmenek přenést vše, co jsem chtěla. :-)

10 blogosvet blogosvet | Web | 27. dubna 2014 v 18:41 | Reagovat

Ahojky, pěkná povídka! Dám odkaz do pondělního Infokoutku :-) Přeju hodně štěstí!
Sussanah

11 Dragilia Dragilia | E-mail | Web | 27. dubna 2014 v 22:26 | Reagovat

[10]: O_O O, děkuji. Takové příjemné překvapení před koncem víkendu. :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama