Střípky srdcí

8. prosince 2013 v 16:16 | Dragilia |  Povídky
Nutno varovat, že tuto povídku jsem tvořila ještě pod vlivem nedávno dokoukaného seriálu.
(Pro zachování vlastního duševního zdraví - nechtějte vědět, jaký to byl :-D )

Spolu s náladou, ve které mě zanechal, pak zapůsobil i vioklip k písničce Smile
a má obrazotvornost už jela na plné obrátky. :-)

Tak snad se bude líbit.


Střípky srdcí

Říká se, že když posbíráš střípky zlomených srdcí,
poskládáš z nich na tisíc celých.
A pak se ti splní přání...

Bloumala jsem městem už několik hodin. Počáteční aktivita mě už dávno přešla a já si teď už jen stěží všímala všech těch tváří proplouvajících okolo. Mrzla jsem a začínala jsem být pěkně nevrlá. Ale mohla jsem si za to sama. Vždyť neexistuje zákon, který by tvrdil, že se zázraky mohou dít jen o Vánocích... Ale já holt byla přesvědčená, že jinak by to nemělo ten styl.
"Ještě jednou obejdu náměstí a pak toho nechám," slíbila jsem sama sobě. A už jen ta myšlenka mi vykouzlila na tváři úsměv. Možná proto jsem pak konečně našla to, co jsem tak usilovně hledala. Ty oči. Poznala bych je kdekoli. I zasazené v zcela cizí tváři. Jako právě teď.
Uběhla spousta let, co jsem Mariol neviděla. Tedy - přesněji jednadvacet. Tehdy od nás odešla, vzdala se věčného mládí a dle svých slov "začala konečně žít". Jen škoda, že jí to vydrželo jen krátce. Devět měsíců. Než dala život svému děťátku a sama odešla na cestu, z níž se nevrací.

*+*

"Jakto, že se nic nestalo?" Chtělo se mu křičet. Řvát. Donutit celý svět, aby si všímal jeho vzteku. Ale nakonec to nechal být. Jen vytáhl tu zatrolenou knihu a snad posté v ní listoval. Konečně našel ten odstavec.

Říká se, že když posbíráš střípky zlomených srdcí,
poskládáš z nich na tisíc celých.
A pak se ti splní přání...

"Vždyť přesně to udělal! Tak jak je možné, že se nic neděje?" Nasupeně zaklapl knížku. A teprve si všiml dívenky stojící před lavičkou. A zírající přímo na něj.
"Co mi chceš?" obořil se na ni. Marně při tom v duchu přemýtal, kdy se rozešel s touhle. Jestli s ní tedy vůbec chodil.
"Jenom se zeptat..."
"Na to nemám čas," zvedl se a chtěl odejít.
"...proč máš kapsy plné srdcí?"
Podíval se na kalhoty. Žádný sdrcový vzor ale neviděl. "Co to plácáš?"
"Ostatní to možná nevidí. Ale nosíš s sebou spoustu rozbitých srdcí."
Podíval se na ni, jako by ji viděl poprvé. Přelétl pohledem od bambule na kulichu až ke špičkám neforemných sněhulí. "Kdo sakra jsi?"
"Někdo, kdo vidí. Stejně jako ty." Usmála se.
"Takže budeš vědět, proč to nefunguje?"
"Možná."

*+*

Sedla jsem si vedle něj na lavičku a soustředěně poslouchala jeho vyprávění. I když jsem nevěděla, jestli se tomu mám smát, nebo spíš brečet. Nic nepochopil! Vůbec nic!
A když přede mě vyskládat své "umělecké dílo", jak tu hromadu střepů nazýval... "To sis vážně myslel, že tohle jsou složená srdce?" zeptala jsem se.
"A nejsou snad?"
"Copak nevidíš tu spoustu prasklin a chybějících míst?"
"A co s tím mám dělat? Ty kusy do sebe prostě nepasují!" rozčílil se.
"Možná proto, že k sobě nepatří. Kolika dívkám si je vzal?"
"Kdo si to má pamatovat?"
"Ty. Doufám, že sis alespoň zapsal jejich jména."
Udiveně se na mě podíval. "Ne, měl bych snad?"
"Samozřejmě! Jak je teď chceš najít?"
"A to jako musím?"
"Bez správných dílků skládačku nesložíš. Modli se, ať si na ně alespoň dokážeš vzpomenout!" zamračila jsem se na něj.
"A co kdybych si je čirou náhodou někam psal?"
"Dej to sem." Ruka mi vystřelila k jeho náprsní kapse a už jsem v ní třímala tlustý sešítek.
"Jak si...?"
"Na to nemáme čas. Pojď, nebo to nestihneme," drapla jsem ho za ruku a už ho táhla směrem k centru.
"Žádný spěch, vždyť jsou Vánoce."
"No právě."

*+*

Musel za ní běhat jako pejsek. Snad celý den ho tahala po městě a hledala jeho dávno odkopnuté přítelkyně. Některé z nich přitom skoro ani nepoznával.
V utahané matce, vláčející za sebou dvouletého synka, jen stěží mohl vidět tu copatou treperendu, které popletl hlavu na prvním stupni. Bylo mu až trapně, když za ní stál ve frontě a sledoval, jak peníze na čepici pro děcko skládá po desetikorunách.
"To je jen sedmdesát. Ještě dvacet," zabručela prodavačka.
"Počkejte, hned to bude," slibovala mladá matka a šmátrala rukou v kabelce. Očividně ale marně. "Omlouvám se, nešlo by...?"
"Ne. Nešlo. Vemte si tady ten svůj šrot a nezdržujte mi frontu," zavrčela babice za pokladnou.
Na chvíli zatoužil, aby nevěděl, že je to Hedvika. Styděl se za ní. A jen doufal, že ho ona nepoznala. Nedokázal si představit nic horšího než...
Otočila se na něj. V očích měla obrovský smutek a stud. Už otvírala ústa. A on věděl, že za chvíli ho osloví. Jménem. Po takové scéně. A přede všemi.
Dívka vedle něj jí ale předešla. Sehnula se k zemi a s úsměvem jí podávala padesátikorunu. "Něco vám tu upadlo."
S mincí jí pak do ruky vmáčkla i rudý střípek, který do nedávna nosil v kapse. S nechápavým výrazem sledoval, jak úlomek mizí v její dlani a jak se jí po tváři rozlévá vděčný úsměv. "Děkuji," zašeptala.
"Není zač. Věci mohou upadnout každému, ne?" zasmála se světlovláska, popadla ho za ruku a zase vláčela dál.

Poznávaly ho. Všechny. Do jedné. A bylo lhostejno, jestli je opustil před roky nebo před pár dny. "Jak to, že...?" začal.
"Tobě to nedošlo?"
"Nedělej ze mě blbečka, samozřejmě, že..."
"Ne," dopověděla za něj. "Div se tomu, když jsi s sebou celou tu dobu nosíš jejich srdce. Na někoho takového nejde zapomenout."
"Takže díky tobě budu mít ostudu po celém městu? Fajn."
"Vážně si myslíš, že kvůli mně?"

"Bolí mě nohy. Odpočinem si."
"Kdepak."
"Já tada už dál nejdu."
"Pak to nestihnem."
"Proč vlastně tolik spěcháš?"
"Slíbila jsem to někomu..."
"Svýmu klukovi, co?" ušklíbl se. "Ten byl asi nebyl šťastněj, že tu teď běháš se mnou, co?"
"Ten mě za tebou poslal."
Nevěřícně na ni zíral. "Cože?"
"Skočils mi na to!" rozesmála se. "Na to, jaký jsi proutník, jsi dost naivní."
"Nejsem ani jedno, ani druhé. Jen jsem chtěl to přání."
"A matku zpátky. Viď?"
"Jakt to...?"
"Nemusíš mi nic říkal. Vím, že ti chybí."

Už se skoro stmívalo. Ale ona mu stejně nedovolila ani zvolnit krok. Právě ho táhla ho do butiku s nejnovější módou. Typická ženská.
Zatímco pobíhala po krámu a snášela k němu na hromadu spoustu hadříčků, on přemýšlel. "Kdo to sakra je? Jak zná jeho mámu? A jakto, že vidí ty střípky?"
"Dobrý den, přejete si to zabalit?" přitočila se k jeho společnici obchodní asistentka.
Rebeka. Tu si ještě pamatoval. Nebyl to ještě ani týden, co mu udělala hroznou scénu v kině. Opravdu museli zrovna sem!?
"Samozřejmě," zazubila se na ni světlovláska. "Bratránku, pomůžeš mi to odnést ke kase?"
Chvíli mu trvalo, než mu došlo, že "bratránkem" myslí jeho.
"Vždyť jdu...," nasadil otrávený výraz a popadl hromadu šatstva.
"Vy jste příbuzní? Nejprve jsem si myslela, že musíte být pár," snažila se konverzovat Rebeka.
"To nám říká každý. Zvlášť takhle o Vánocích. Málokdo čeká, že páry v ten čas nebudou spolu."
"A... vy tady nemáte přítele?"
"Mám. Ale je momentálně s rodiči na horách. V Itálii. A tak jsem přemluvila bratránka. Stejně teď má fůru času..."
Praštil s hromadou o pult a prudce se k nim otočil. Co chtěl říct ale nedořekl, protože viděl, jak další střípek mizí v Rebečině kapse.

Za chvíli, už ověšeni taškami, stáli před obchodem. "Cos jí to, prosim tě, vykládala?" vyjel na ni.
"Vylepšovala jsem pochroumané sebevědomí. A hádej, kdo se jí o něj postaral."
"Jsi příšerná lhářka, myslíš snad, že ti uvěřila?"
"Určitě. Protože tomu uvěřit chtěla. A nemáš ani tušení, jak si užije dnešní večer, až si její přítel přijde po práci vyzvednout."
"Ona má...?"
"A cos čekal? Že bude čekat na tebe?"
"Začínáš mi vážně lézt na nervy."
"Kdybys nebyl trouba a nečetl knížky, kterým nerozumíš, nemusela jsem tu dnes večer vůbec být."
"Co tím jako myslíš?"
"Promiň, ale pochopit ten odstaveček jako "zlom co nejvíc srdcí" se vážně ještě nikomu nepovedlo. To sis vážně myslel, že budeš škodit všem okolo a za to budeš odměněn?"
"Co je to?" ukázal na malou kuličku vedle jejího ramene jen, aby se vyhnul odpovědi.
"Přání. Ale ještě není zralé."
"Zralé?"
"Ještě nemáme tisíc poskládaných srdcí. Jedno nám chybí."
"Počkat, tím chceš říct...?"
"To ti vážně dřív nedošlo, proč tu celý den běháme po městě?"
Uhnul pohledem a snažil se předstírat nezájem. "Proč to vlastně děláš?" vyhrkl nakonec.
"Sám dobře víš, že pak si budu moc něco přát."
"Počkat. Ty?"
"Složil si snad ty jejich srdce zpátky?"
"Ale já myslel..."
"Houby si myslel. Ani ses neobtěžovat do toho zapojit ten špunt, co máš na krku," ušklíbla se a stáhla mu čepici do očí. "Ale co teď. Za chvilku bude půlnoc. A nikde už otevřeno nemají."
"Vždyť zítra je taky den."
"Pro tebe možná. Ale já se budu muset vrátit."
"Kam?"
"Domů."

*+*

Šli vedle sebe mlčky. Po očku po něm pokukovala a přišlo jí skoro až líto, že vážně musí jít. Měla by ho tolik co naučit! Ale nešlo to. On patřil světu lidí. A ona ne.
Přesto se usmála. Mariol by na ni byla hrdá. Devětset devadesát devět srdcí. Za jeden jediný den. Jen škoda, že nedokázala najít i to tisící. Střípků bylo sice pořád dost, ale času už mnoho nezbývalo. Škoda.
Došli až k jezeru. Otočila se na něj. "Je čas se rozloučit."
"A kdo mi pomůže s těmi zbylými?"
"Budeš to muset zvládnout sám."
"Vážně to nejde?"
"Ne. Bohužel."
"A... Mohla bys mi alespoň prozradit, co si za ně budeš přát?"
"Copak? Snad se mě tu nesnaží zdržet?" usmála se. "Já nepotřebuju vlastně nic. Na. Vem si ho. Až složíš poslední srdce, vyplní se něco tobě."
Podala mu kuličku a prudce se obrátila. Loučení jí nikdy moc nešlo. Proto si ale ani nevšimla, jak mu v ruce přání zazářilo.
Dokázala to. Právě složila své tisící srdce.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 DorkaJ. DorkaJ. | Web | 9. prosince 2013 v 21:46 | Reagovat

To ja tak krásne a tak vianočné O_O Žasnem a držím palce v súťaži :)

2 Dragilia Dragilia | E-mail | Web | 9. prosince 2013 v 23:43 | Reagovat

[1]: Jé, děkuji za podporu. :-) Tvoje pochvala mě moc těší. :-)

3 Aliwien Aliwien | E-mail | Web | 10. prosince 2013 v 8:48 | Reagovat

Krásně lyrická fantazie.

4 DorkaJ. DorkaJ. | 10. prosince 2013 v 13:15 | Reagovat

[1]: Inak ty si sa prihlasovala medzi poslednými zo včerajších? Lebo dnes som už odkaz na poviedku v článku o súťaži nenašla. :( Tak som sa musela hrabať cez históriu.

5 DorkaJ. DorkaJ. | 10. prosince 2013 v 13:17 | Reagovat

Oprava: komentár [4]: reaguje na [2]: :D Ak by to nebolo jasné. Sorry za spam.

6 Dragilia Dragilia | E-mail | Web | 10. prosince 2013 v 20:31 | Reagovat

[4]: Ještě včera jsem byla komentář číslo 121. Dnes je pod ním někdo jiný. :-D

Ale mě se nezbaví - text komentáře jsem si uložila, takže jim ho tam jdu dát znovu. :-D

7 DorkaJ. DorkaJ. | 11. prosince 2013 v 16:02 | Reagovat

Júpí :D len daj

8 Dragilia Dragilia | E-mail | Web | 11. prosince 2013 v 16:11 | Reagovat

[7]: Nakonec jsem zjistila, že vymazání komentáře proběhlo proto, že (konečně) zprovoznili ten první, který se pro blogoúdržbu původně nezobrazil. :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama