Zrození legendy

10. listopadu 2013 v 1:20 | Dragilia |  Zrnka písku
Pokus Maglaiz probudit ve Snílcích jejich komickotvornou část se v mém případě trochu minul účinkem. 0:)

Je bohužel znát, že v časech volna jsem skutečně "zcela jiným člověkem" než v presu. Taková malá spánková deprivace člověku příliš nepřidá... Ale možná je i to důvodem, proč se mi obrázky s naštvanou kočičkou tolik zalíbily. :-)

Takže... 102. iluze je tady!

(A podobných obrázků s Grumpy Cat má v galerii víc...)

Zrození legendy

Seděl před prázdným papírem a zuřivě okusoval tužku. Měl by už s něčím přijít. Vždyť už zítra... Tak proč se mu zrovna teď v hlavě usadilo vakuum?!
Snad po sté proklínal ten den v baru. Kdyby se neopil, nikdy by se s Cristine nevsadil. A nemusel by se teď mořit s nějakým kočičím příběhem. Co je vlastně tak špatného na broucích? Vždyť jsou vtipní. Tak proč by museli být i roztomilí?!
Zuřivě zmuchlal další papír. Nic ho nenapadá! A když už, jsou to samé nesmysly. Kočka a myš. Všichni by si mysleli, že opisuje Toma a Jerryho. Kočka a klubíčko. Pěkné. A originální. Ale koho by to zajímalo? Kočka a pták. Hmm... Sakra! Zase ho někdo předběhl! Zatracený Tweety! Tak teď už zbývá snad jen kočka a pes. A stejně ho budou mít za plagiátora.
Bezradně se rozhlížel po pokoji, jestli někde nechytí, stále unikající, inspiraci. Pohled mu padl na knížku pohádek. Kočka v pohádce... Ale ne žádný kocour v botách! Co takhle - kočka vyprávějící pohádky? A sama se dosazující do rolí princezen... To nezní tak špatně!
Naostřil tužku a pustil se do kreslení.

Žila byla jedna jedna kočičí slečna v převysoké věži. Tak vysoké, že se ani se svými devíti životy neodvažovala pokusit z ní slézt. Bydlela tam sama, jen čas od času za ní chodila starší žena jménem Gothel
Jednou však pod věž zabloudil krásný mladík. Uviděl husté prameny spadající z okna jako vodopád a přepadla ho zvědavost. Kdopak to může žít v takové pustině?
Protože stěna byla drolivá a kluzká, šplhal pomocí dívčiných vlasů. Už byl skoro nahoře, když ji uviděl... S nůžkama v ruce, protože už měla dost toho, jak ji tahá.

"Sakra!" zaklel. "Tohle vážně nepůjde!" Ve vzteku začal papír cupovat. "Proč jen kočky musí být tak svobodomyslné? Takhle z nich žádnou princeznu neudělám!"

*+*

Nenadálý výbuch hněvu kočku zaujal. Doteď se nezúčastněně věnovala čištění kožíšku, ale tohle vypadalo neobvykle. Zvědavě přišla k páníčkovi. Ale ten si jí ani nevšiml. Ani, když si mu začala brousit drápky o nohu židle! Vyskočila tedy na stůl. Přímo doprostřed všech těch papírů.
Konečně ji viděl. Jenom nechápala, proč najednou máchá rukama a snaží se ji sestrčit dolů. To se jí ani trochu nelíbilo. Posadila se a začala mrskat ocáskem. Snad pochopí.
"Lidé jsou hloupí," prolétlo jí hlavou. Znovu se zvedla, upřela na něj svá velká kukadla a srdceryvně zamňoukala.
"Mám hlad!" říkala celým tělem. Ale jako by byl slepý. Skočila mu tedy do klína a začala se k němu lísat.
"Neruš, teď nemám čas!" snažil se ji odbýt.
Ale to ji ani v nejmenším nezajímalo! Ona měla hlad. Teď. Ne až to dodělá! "Dej mi jíst! Hlad!" mňoukala stále dokola.

*+*

Rezignoval. Ta kočka se mu pořád pletla pod ruce. Dokud jí nedá nažrat, nebude mít pokoj. Zvedl se tedy od stolu a zamířil do kuchyně.
"Myslíš ty vůbec na něco jiného než na jídlo?" zeptal se své společnice, zatímco do misky vyprazdňoval konzervu.
Odpovědí mu bylo lítostivé mňau.
"Máš pravdu. Ještě taky na spánek," ušklíbl se. "A taky na páchání nepravostí," dodal, když pohledem zavadil o rozdrápaný roh skříňky.
Položil jídlo na zem a s úsměvem sledoval, jak se nacpává. "Jsi zlobivá, mrzutá a nenažraná. Ale stejně tě mám rád."
Konečně se mohl vrátit k práci. Myšlenky mu ale stále utíkaly ke kočce v kuchyni. Vždyť by to nebylo vlastně tak špatné téma...

*+*

Ráno se probudila... Vlastně bylo už poledne. Ale koho to zajímá? Páníček pořád seděl u stolu. Kolem sebe spoustu hrnků od kafe i s kafem a pod očima pytle velké jako myší hlava. Přesto vypadal spokojeně.
Ona byla taky. Do chvíle, než celý nadšený vyskočil, popadl ji do náruče a začal s ní tančit po pokoji. A tím, že dokola vykřikoval: "Mám to! Já to mám!" jí na náladě skutečně nepřidal.
Konečně ji položil na zem! Motala se jí hlava. Ale stejně žvanit nepřestal.
"Konečně jsem to vymyslel, Becky. Bude to kočka. Stejná jako ty. A její páníček bude jako já. I když... Asi víc já, než já. Chápeš, jak to myslím, viď? Ale... Možná by měl mít kocoura. Aby si máma nemyslela. Ale jak ho pojmenovat? Robert? Ruprt? Garfield?"
Při posledním jménu zvedla hlavu. Dá jí už konečně tu snídani?
"Takže Garfield! Vsadím se, že ho všichni budou milovat!" vykřikl a rozběhl se zpátky ke stolu.
"Mýlíš se. Já ho nesnáším. Mám totiž HLAD!" mňoukala na protest. Ale zase ji neslyšel...
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Teia Teia | E-mail | Web | 10. listopadu 2013 v 12:14 | Reagovat

Kočka v roli princezen se dá dosadit do tolika skvělých situací. :-D Představ si jí třeba jako Ariel.

2 Vendy Vendy | Web | 10. listopadu 2013 v 12:27 | Reagovat

Parádní povídka, dobře jsem si početla a tak trochu si představovala toho našeho kocourka, který si taky občas drze nárokuje veškerou pozornost. Akorát že Sametka by nebyl krásná princezna, ale drzý princ. :-D
Zajímavý obrázek nahoře, někdo měl fakt smysl pro (černý) humor. :-D

3 Dragilia Dragilia | E-mail | Web | 10. listopadu 2013 v 22:10 | Reagovat

[1]: Jo, už to vidím. :-) Chtivý výraz ve tváři, předpažené packy a hejno prchajících rybiček. :-D Jen by bylo asi příliš kruté ji posílat na pevninu za princem...

[2]: Děkuju. :-) V tomhle jsou asi všichni kočičáci velmi podobní. Nikdy nepochopí, jak se člověk může věnovat čemukoli jinému, když jsou v místnsti ONI a chtějí se mazlit. :-D

Jinak původní Rapunzel podobně jako na obrázku, pokud vím, skutečně dopadne. Akorát je tam s těma nůžkama Gothel.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama