Poselství

1. listopadu 2013 v 21:12 | Dragilia |  Zrnka písku
Zvládla jsem to!
Vydržela jsem s dechem až do cíle 101 iluze.
Nebo se mi to jen zdá a Honba ještě nekončí?


Poselství

Opět jsem stála uprostřed té louky. Jako zakletá jsem se sem vracela noc co noc. Ale proč? Proč nemůžu mít skvěle bláznivé sny, jako každý jiný? Proč pokaždé jen sedím uprostřed rozkvetlé zeleně?
Měla jsem toho už dost. Přestože všechno kolem bylo nádherné, necítila jsem se tu dobře. Ve vzduchu bylo pokaždé cítit napětí. Takové ticho před bouří. Možná i proto jsem se každé ráno probouzela unavenější než večer.
Ale dnes jsem tu naposled! slibovala jsem sama sobě. Nebudu už nečině sedět, jako jsem to dělávala zpočátku. Ne! Přijdu tomu na kloub. Zjistím, co mě pokaždé zavede sem. A zatnu tomu tipec!
Plna odhodlání jsem se brodila vysokou travou. Každý krok však byl namáhavější, než ten předchozí. Jako by mě i sama louka přemlouvala, abych usedla a vzdala své hledání. Já však zarputile pokračovala dál.
Konečně jsem dorazila k obrovskému stromu, jehož obrysy jsem vídávala na obzoru. Stál na vršíku. Už jen pár kroků! utěšovala jsem se. A snažila nemyslet na to, že tohle místo vůbec žádný okraj mít nemusí.

Jaké mě čekalo překvapení, když se má malá motivační lež stala pravdou. Za stromem už louka nepokračovala. Místo ní se tam rozprostírala holá pláň bez známky života. Tedy krom podivných pohyblivých teček na svahu protějšího kopce.
Nejprve jsem je pokládala za mravence. Jak se ale začínali přibližovat, konečně jsem rozeznávala jejich tvary. Byly to bankovky. Bankovky řadící se do šiků. Ozbrojené naostřenými kotouči mincí. Dostala jsem strach.
Už jsem se obracela na útěk, když jsem si všimla, že nejsem sama. Na stejné straně barikády stáli králíci, myši, hadi i všelijaká drobná havěť. Avšak do jednoho měli jen holé tlapky.
V tu chvíli mě popadl vztek. Přeci je nemohu nechat na pospas těm očividně cvičeným bojovníkům! Ne! "To nikdá nebude, abych já z boje utíkala!" zakřičela jsem a popadla ulomenou větev.

Peníze se se mého řevu zalekly. Nebo alespoň zastavily svůj postup. Ale já už stejně viděla rudě. Rozběhla jsem se mezi jejich řady a s údery profesionální golfistky jsem je rozmetávala do všech stran. "Tumáš! Tumáš!"

Chtěla jsem jenom kvíteček na důkaz tvé lásky
Přinesl si mi náušnice s brilianty
Toužila jsem po polibku,
který však nahradil perlový náhrdelník
Opravdu se bojím, co přineseš příště

Probudila jsem se. Převalila se na bok a pohlédla do tváře svého muže.
"Ty ještě nespíš?" zeptala jsem se.
"Ne, nejde mi usnout."
"Nad čím přemýšlíš?"
"To ti přece nemůžu říct - zítra máš narozeniny..."
"Můžeš mi k nim splnit jedno přání?"
"Pro tebe cokoli."
"Dej mi zítra jenom sebe. Nic víc."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Maglaiz, správce Imaginaria Maglaiz, správce Imaginaria | E-mail | Web | 1. listopadu 2013 v 21:47 | Reagovat

Gratuluji, jsi dobrá, neb jsi zvítězila sama nad sebou.

2 Dragilia Dragilia | E-mail | Web | 2. listopadu 2013 v 8:34 | Reagovat

[1]: Díky ti za tu možnost. :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama