Zet

29. října 2013 v 18:22 | Dragilia |  Zrnka písku
Aneb, jsem tak soutěživá, až to hezké není. :-)


Zet

S uspokojením se zaposlouchal do burácení motoru. Líně otočil hlavou a ohlédl se směrem k letišti. Za džípem se zvedala oblaka prachu. Křivě se usmál. V cestě za štěstím mu už nic nestojí.

Po pár hodinách jízdy se však okolí začalo slévat v monotónní šeď. Jen silou vůle se nutil neusnout. S každým kilometrem se dostával do nebezpečnějšího úseku. Ale jeho pozornost stále polevovala. Rozhodl se zastavit. Nemělo smysl riskovat. Ne dnes. Ne teď.
Přibrzdil u krajnice. Chvíli jen tak seděl, ale nakonec vytáhl klíčky ze zapalování a vylezl z auta. Jenom si protáhne nohy a pojede dál...
Potom ale něco zahlédl.
"To snad...?" Vykročil tím směrem.
Nebyl to přelud. Skutečně tam seděla žena. Nádherná žena. Uprostřed pustiny. V šatech.
Zrychlil. Ona jako by ho však neviděla. Zastavil se tedy kousek před ní, na chvíli bezradný, co má vlastně dělat.
"Nechcete nějak pomoc?" zeptal se pak.
Vzhlédla. "To byste byl hodný." Usmála se. Z blízka byla snad ještě hezčí...
"Bude-li to v mých silách."
"Potřebovala bych do Nadžafu."
"Skutečně? Tam ale teď zuří boje."
"Pochopím, jestli se vám tam nechce."
"Ale kdepak, já mám namířeno právě tam. Jen mě zarazilo, co by tam dělala kráska jako vy."
Zazubila se na něj. "Vy mi lichotíte!" nadhodila koketně.
"Ale kdeže. Jen mluvím pravdu."
"Takže byste mě mohl svézt?"
"Zajisté. Kdy se mi tady znovu naskytne příležitost svést takovou stopařku..."
"Moc si hrajete se slovy, pane."
"To já rád."
Pomohl jí na nohy a vykročili k džípu. Snažil se o ní zjistit co nejvíc. Ale ona se smíchem mařila každou jeho snahu. Ani jméno mu neřekla. Když se na něj ptal, odvětila jen: "Říkejte mi Zet."
"To je nějaké jméno?"
"Ne. Ale písmeno jo," rozesmála se. Ač k tomu neměla sebemenší důvod.

Dojeli do města. Chtěl vědět, kde ji má vysadit. Ale dočkal se jen obvyklých výmluv, ať si s ní nedělá starosti a zastaví tam, kde se mu to bude hodit. Očividně nechtěla, aby věděl, kam má namířeno.
Už sotva skrýval rozčarování. Celou cestu s ním flirtuje a teď bude dělat drahoty? "Dobrá, holka, dostaneš, cos chtěla," zavrčel potichu a rozjel se přímo k mešitě.
Brzy však zastavil. To, co kolem viděl, bylo moc i na něj. Věděl, že se tu ještě před pár dny bojovalo. Ale rozhodně nebyl připraven na... Pach rozkládajícího se masa. Kusy těl volně se povalující po ulicích. Trosky z pod nichž vykukují dětské ručičky. Zvedl se mu žaludek.
Zet však zůstala až neuvěřitelně klidná. Vystoupila z auta a vydala se k mešitě. Zastavila se pár kroků před jejím schodištěm. Na plácku, které jako zázrakem zůstalo netknuté. A dala se do tance.
Nejprve jen nechápavě zíral na ten absurdní výjev. Nádherná žena tančí na popelu města. Uprostřed smrti a zmaru. Až po několika minutách mu došlo, proč je vlastně tady. A sáhl pro fotoaparát.

"Vítejte zpátky. Jaká byla cesta?" zeptal se vedoucí, než přistoupil k jednání.
"Dobrá. A bezpečná. Děkuji za optání."
"Přivezl jste ty fotografie?"
"Ano, ale... Obávám se, že asi nebudou tím, co jste čekal," podával mu velkou obálku. Sám se divil, že se mu nechvěje ruka. Na těch snímcích záleží celá jeho kariéra. Věděl to. Celou tu dobu. A stejně fotil nějakou ženskou. Sám se na sebe zlobil. Jestli ho vyhodí...
"Nevidím jediný důvod, proč bych je neměl očekávat. Odvedl jste skvělou práci. Jako ostatně vždy," usmál se nadřízený a podával mu zpět jeho fotografie.
Jen letmo na ně pohlédl. Ale v tom se zarazil. Kde je...? Prolistoval je všechny. Ale na žádné z nich nebyla. Přitom dobře věděl, že fotil jenom ji. Zet.
Na fotkách bylo však vidět jen rozbořené město. Mrtvá těla. Trosky životů a snů. Smrt a zkáza.
Zkáza...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama