Tíha volby

27. října 2013 v 6:00 | Dragilia |  Zrnka písku
Zatím ještě stíhám. :-)
Tak snad se mě Múza bude držet i nadále.



Tíha volby

Stála jsem na kraji srázu a hleděla na tu krásu pod sebou.
Krásu, která mi nikdy nenáležela. Ke které já nikdy nepatřila.
Osten závisti mě bodal do hrudi. Ale zároveň mě mrazilo.
Z moci, která teď ležela v mých rukách.
Neb jen já rozhodnu, jestli tu tenhle koutek věčnosti bude i zítra.
Nebo jestli se údolí utopí v krvi.

*+*

"Vojín Noelová?"
"Zde, pane," zasalutovala jsem a marně snažila se nevnímat, jak mě probodává očima. Vždycky se na mě tahle dívají. Nejsem jako oni. A co má sakra být?
"Byla jste vybrána pro novou misi. Hlaste se na ředitelství."
"Provedu."
Se zadostiučiněním jsem předpisově odkráčela z místnosti. To vás naučí! Já nejsem míň, než vy! Dokážu toho mnohem víc. A všem vám setřu z tváře ten přezíravý výraz!
Čekalo mě ale zklamání. V kanceláři velitele totiž nestál ani jeden z těch nafoukaných floutků, kterým jsem chtěla dát za vyučenou. Naopak. Celou místnost zaplňovali tvorové jako já. Nelidé.
"Neříkejte mi, že nás vybrali jen kvůli tomu," pohrdlivě jsem si odfrkla a vysloužila si tím nesouhlasné pohledy kolegů.
"Vítám vás," zvedl se zpoza masivního stolu jediný člověk v místnosti. "Jsem rád, že se vás dnes dostavilo tolik. Mám pro vás totiž úkoly, které nedokáže splnit nikdo jiný než vy."
"Takže je to kvůli tomu," blesklo mi hlavou a moje pozornost opadla. K čemu mi je mise, kterou dostanu jen kvůli páru končetin navíc? Jak mám dokázat těm ignorantům, že nejsem jiná než oni, když mi to ani vedení nevěří?
"Posloucháte mě, vojíne, nebo se snažíte prokopnout ty dveře?" zpražil mě jízlivý hlas.
"Ani jedno, pane."
"Jste drzá. Uvědomujete si, že tímhle si vysloužíte leda tak káznici?"
"Ano, pane."
"Ale očividně vám to nevadí."
"Ne, pane."
"Výborně. Byla jste právě vybrána do užšího kruhu pro Misi 98. Zítra si přijďte pro instrukce."
"A do háje," zabručela jsem sotva slyšitelně.
"Teď můžete jít," pokynul mi ke dveřím.

*+*

Kvůli své malé anarchii jsem se dostala pouze ke zvědům. Ale mě už to bylo jedno. Neměla jsem komu co dokazovat. Nemohla jsem. A tak mě přepadla obvyklá letargie.
"Objevte sídla nepřátel. Označte k nim cestu a přivolejte týmy k tomu určené."
Tak zněl náš rozkaz. Nuda. Čekalo nás jen bezcílné bloumání. Nanejvýš doprovázené bláhovou nadějí, že se nám podaří najít cokoli neobvyklého.
"Docela pěkný výlet," prohodila jsem. Nikdo mi ale neodpověděl. Asi své poslání brali vážně. Vsadím se, že po nocích pobrekávali, že se nedostali až do likvidačního týmu. Řitivlezové...
"Rozdělíme se," zastavil nás vůdce skupinky. "Vy dva půjdete na sever k řece, vy se vydáte do východní planiny..."
Opět jsem vypnula. K čemu by mi taky bylo poslouchat takové žvásty?
"Vojíne Noelová, můžete mi zopakovat, kam půjdete?"
"Do hor."
"Skutečně?"
Zvedla jsem hlavu a podívala jsem se tomu skrčkovi na počínající pleš. Trpaslík a bude si dovolovat na kentaura?
"Ano, pane."
"Pokud jste nepostřehla, hrozí nebezpečí lavin. Ale vy jste se očividně neobtěžovala věnovat mému projevu sebemenší pozornost. Vy půjdete..."
"Do hor, pane."
Nenávistně po mě střelil pohledem. Ale pak se usmál a přikývl. "Dobrá. Ale pokud se nevrátíte, neočekávejte, že bych za vámi vysílal záchrannou misi."
"Souhlasím, pane."

*+*

Šplhala jsem sama úbočím. Toulala se bez jakéhokoli řádu. Jen tak. Prostě jsem šla, kam mě nohy zanesly. A užívala si ten božský klid.
Jenže pak jsem to zahlédla. Vlastně jenom koutkem oka. Ale i to stačilo, aby na mě opět dolehla tíha mého "poslání".
Našla jsem, co jsme měli hledat.
Dračí sídlo.
Mohla jsem se vrátit jako hrdinka. Vytřít jim zrak. Pokochat se zlostným výrazem toho zakrslíka. Setřít velitelovo pohrdání... Ale najednou jsem si nebyla tak úplně jistá. Je tohle skutečně to, co bych si přála?
Pode mnou se rozprostíralo něco nádherného. Oživlá pohádka. Město, o kterém jsem jako malé hříbátko snila. A já ho mohla zničit.
Ale já nechtěla.

*+*

Stojím tu ve stínu skal. A nemohu se rozhodnout.
Pokud se otočím, odsoudím to tu k smrti.
Nenacházím však odvahu udělat byť jen jediný krok ke svému snu.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 svet-snize svet-snize | Web | 27. října 2013 v 8:33 | Reagovat

:-)

2 Niki Niki | E-mail | Web | 27. října 2013 v 10:22 | Reagovat

Moc pěkné :)

3 Dragi a Komba Dragi a Komba | E-mail | Web | 27. října 2013 v 10:47 | Reagovat

[1]:[2]: Děkuji za pochvaly. :-)

4 Kelíns Kelíns | Web | 27. října 2013 v 10:55 | Reagovat

Pojala jsi to moc hezkým způsobem. Konečně někdo :D.
Moc hezký..

5 Dragilia Dragilia | E-mail | Web | 27. října 2013 v 14:57 | Reagovat

[4]: Děkuju za uznání. :-)

6 maglaiz maglaiz | E-mail | Web | 2. listopadu 2013 v 20:01 | Reagovat

Mám k tomu tři malé výhrady: 1)"Mám pro vás totiž úkoly, který nedokáže splnit nikdo jiný než vy." - najdi chybu za bludišťáka, 2) "Nenacházím jsem však odvahu udělat byť jen jediný krok ke svému snu." - opět najdi chybu za bludišťáka, 3) A ten velitel je co? Sebevrah? Přijít takhle lehkovážně o vojáka? Dobře, může se jí to přišít na triko, že prostě neuposlechla rozkazu, ovšem v tom případě by měla být dezerce potrestána na místě, nebo milá slečinka zatčena a dopravena před vojenský soud. Chybí mi zde motivace, proč by ji měl nadřízený pustit samotnou tam, kam ani neměli jít.

Ovšem text je dobrý, dobře propracovaný a chápu, že nebyl čas přemýšlet nad těmito věcičkami.

7 Dragilia Dragilia | E-mail | Web | 2. listopadu 2013 v 21:56 | Reagovat

[6]: Hups. 0:) Přepisovala jsem to několikrát, a tak mi nějaké chybky očividně utekly. Díky za jejich objevení. :-)

K druhé části - nebylo přímo zakázané jít do hor. Jen velitel tam nikoho neposílal kvůli možnému nebezpečí.

A, asi to z textu není tak poznat, ale mezi nelidmi panovala trochu jiná pravidla než pro zbytek vojska. Třeba mnohem menší disciplína či "povolená ztrátovitost". Neb nikomu mnoho nezáleželo na tom, jestli je o nečlověka míň nebo víc. (Pokud tedy zrovna toho určitého nutně nepotřebovali. :-D )

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama