Strážkyně

30. října 2013 v 21:04 | Dragilia |  Zrnka písku
(Snad mi těsně před cílem nedojdou síly.)


Strážkyně

Stíny se pomalu prodlužovaly. Ale ona ještě zastavit nechtěla! Tvrdohlavě pokračovala v cestě, přestože si už skoro neviděla pod nohy. Teď nemůže přestat! Vždyť už je tak blízko! Skoro doma...
Klopýtla. Čísi ruka ji však zachytila.
"Neměla bys tu chodit po nocích. Skály jsou zrádné."
Překvapeně vzhlédla. Vedle ní náhle stála žena v kápi. Vůbec ji ale neviděla přicházet.
"Nechtělo se mi tu tábořit. Ten kousek snad už zvládnu..."
"To jich před tebou říkala už spousta. Někdy se za mlhy ozývá jejich volání," prohodila.
Dívce z toho přeběhl mráz po zádech. Musí jí zrovna teď připomínat tu děsivou báchorku o mrtvých duších!?
"Pojď. Rozděláme oheň a počkáme na svítání."
"Už jsem vám říkala, že tu zůstávat nechci!" se zlostí od sebe neznámou odstrčila. Ta na chvíli ztratila rovnováhu. A kápě jí sklouzla z hlavy.
Z pod látky vykoukly stříbřitě zářící prameny. Jen na okamžik, pak je žena opět přikryla.
"Vy jste Strážkyně?" vyjekla dívka. V hlase se jí mísilo překvapení se studem.
"Říkají nám tak. Ale teď už je čas rozdělat oheň."
Tentokrát se jejímu rozkazu nevzpouzela. Zalovila ve vaku a vytáhla křesadlo. Ani ji neudivilo, když kousek od sebe objevila troud a pečlivě připravené třísky.
Strážkyně si sedla naproti ní, skrytá za pomyslné ohniště. Pozorovala ji. A ona to věděla to. Proto se jí tolik klepaly ruce. Snažila se ovládnout. Vždyť má před sebou Strážkyni...
"Odkud přicházíš?" přerušilo tok jejích myšlenek.
"Já? Z Dolního doubí. Rok jsem tam pracovala na statku."
"Ale vracíš se."
"Všichni se vrací."
"Ne. Letos jsi jediná."
"Vážně?" Upustila křesadlo. A uhasila tím začínající ohýnek. "Co se jim stalo?"
"Co by se dělo. Zamilovali se. Oženili nebo vdaly."
"To není možné. Slíbili jsme si..."
"Rok je ale dlouhá doba. Pro sliby obzvlášť."
Už otvírala pusu, aby něco odpověděla. Zarazila se však včas. Neslušelo se hádat se Strážci.

Chvíli se věnovala jen ohni. Ale když už k obloze létaly plameny, přemoha ji zvědavost: "Necítíte se někdy osamělá?" vyhrkla dřív, než ji stačil zastavit strach.
Žena se jen usmála. "Ale kdeže. Proč myslíš, že bych měla?"
"Jste tu sama. Bez lidí. Nikdy jsem nikoho z vás neviděla ve městě..."
"Víš, maličká, některé věci jsou hezké jen z dálky. Sama to poznáš."

*+*

Se smutkem se dívala za odcházející dívkou. Musela to udělat. Ale stejně ji to nikdy nezbavilo toho pocitu viny.
Tak zase vyprovázela pohledem své budoucí já. Nebo spíš tu, která se stane jí. Strážkyní. Dívka se totiž brzy vrátí. Stejně jako tisíce před ní i po ní. Stejně, jako kdysi ona sama.
Ve městě totiž nenajde, co hledá. Své doma. To tam ještě ani není. Vždyť i její matka se narodí až za pětadvacet let.
Čas mnoho neznamená. Zvláště pro Strážce.
Tak se vrátí. A zasvětí svůj život Službě. Stane se jednou z tisíce. Kolečkem v soukolí, nutným pro fungování města.
Pro dobro všech jsou nutné oběti jednotlivců. Tohle dobře věděla. Jenom ji napadalo, jestli mají vůbec právo je k tomu takhle nutit...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama