Sestry

31. října 2013 v 23:45 | Dragilia |  Zrnka písku
Interval, který mi zbývá do konce limitu se snad s každým příspěvkem zmenšuje... 0:)


Sestry

Mlčky seděla a čekala na sestru. Obklopovala ji tma. Ale vůbec jí to nevadilo. Už dávno si zvykla. Hlavně díky ní, která se o ni tak obětavě starala.
"Oběd už se nese...," zahlaholil známý hlas.
Otočila se za ním. S úsměvem vítala tu, která pro ni znamenala celý svět. Přestože ji její nevidomé oči nemohly nikdy spatřit.
"Děkuji," zašeptala a přijala pohár.
"Za co?"
"Za všechno."
"Maličkost. Ale už se napij. Než ti to vychladne."

*+*

Sledovala sestru jak upíjí rudou tekutinu. S každým dalším douškem se jí navracel její jas. S úlevou si oddechla.
"Copak se děje?" zeptala se jí sestra.
"Nic, maličká, nic. Jsem jen ráda, že ti chutná."
"Je to moc dobré."
Ještě aby ne. Tentokrát se jí podařilo ukořistit mladíčka. Ale taky už bylo na čase. Stačilo jen malé zdržení a už by jí sebelahodnější krev nebyla k ničemu.

*+*

Usmívala se od ucha k uchu. Netušila, kde sestra ten nektar bere, ale vždycky jí udělal dobře. Taková malá soukromá ambrosie.
Možná proto se nikdy příliš nevzdalovaly tomuhle palouku. Aby o něj nepřišly. Tady spíš - ona se nevzdalovala. Sestra odcházela a přicházela, jak se jí zlíbilo. Nikdy se však nezapomněla vrátit. A přinést ten nápoj.
Někdy si až připadala vinná, že jí takhle využívá. Bez ní by jí bylo mnohem lépe. I když by si něco takového nikdy nepřipustila.
Někdy uvažovala, jestli by neměla odejít. Přestat ji ničit život. Nikdy k tomu však nenašla odvahu.

*+*

S láskou sledovala sestru, jak se krmí. Z tepny by to sice bylo lepší, ale nic se nesmí uspěchat. Vyděsilo by jí to. Teď určitě. Je tak naivní a čistá... Neměla tušení, jak dlouho jí bude muset ještě lhát. Bála se, že už napořád.

*+*

Úplněk. Jediný čas, kdy se alespoň částečně prozářila tma, která halila její svět. Konečně se snad dočká. A uvidí svou sestru.
Chtěla ji překvapit. Proto se ani nezmínila o zlepšeních, která přicházela s každým dalším kulatým měsícem. Pokud by všechno šlo dobře jako doposud, právě dnes by mohl přijít ten den.

*+*

Vracela se z lovu. Šat i úst zakrvácená. Mrtvolu táhla za sebou. Ale co. Stejně její sestřička nic z té hrůzy neuvidí.
Ve chvílích, jako byla tato, děkovala bohům za prokletí, které na maličkou seslali. Pro ni bylo vlastně vysvobozením. Nemusela vědět, co je tím důvodem, že se dočká dalšího úsvitu. Až ji někdy záviděla.
Ozval se výkřik. Sestřin výkřik. Chtěla se rozběhnout. Zachránit ji. Ale když zvedla hlavu, hleděla do jejích očí. Jen dnes neměly svůj obvyklý mléčný nádech.

*+*

Vyděšeně zírala na zrůdu před sebou. Monstrum, které za sebou táhlo tělo bezvládného muže. Teď přijde řada na ní. Chvěla se strachem.
"Co...? Co...?" zakoktala se stvůra před ní.
Ten hlas poznávala. Ale to přeci není možné. "Sestro?"
Stvoření přikývlo.
Zatmělo se jí před očima. "Ty jsi - ?" Ani to slovo nedokázala vyslovit.
"Ne, maličká. My jsme," opravila ji. "My jsme."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Kariol Kariol | Web | 3. listopadu 2013 v 19:12 | Reagovat

Brr, takové hororové. Tohle mi, prosím, nedělej! :-D

2 Dragilia Dragilia | E-mail | Web | 3. listopadu 2013 v 21:26 | Reagovat

[1]: O:) Já nic, to ten obrázek a moje představivost. :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama