Říkali si lidé

6. října 2013 v 8:05 | Dragilia |  Zrnka písku
Proč mám takový pocit, že už další článek musím začínat slovy jako "po delší odmlce se zase ozývám"?

Na psaní mám poslední dobou mnohem méně času, než by se mi líbilo.
Navíc ani rozpoložení mysli není ideální, protože se blíží výročí, nakteré bych raději zapomněla.
Přesto se mi ale podařilo něco vyplodit.
Za to mohu děkovat pouze Maglaiz a její inspirující Devadesáté šesté iluzi.



Říkali si lidé

Sedím u malého ohýnku a zimomřivě se choulím do kožešiny. Pokradmu stočím pohled k našemu vůdci. Stále se zlobí. Kouř nás může prozradit. Ale bez trochy tepla bych už nedokázala jít dál. A ostatní na tom nejsou o mnoho lépe.
Rozhlédnu se po naší zbídačené skupince. Sotva se ploužící starci. Pár žen s dětmi v náručí. A tři poslední muži. Tohle je vše, co zbylo z kdysi slavného kmene. I nám se však dny krátí. Stihneme se ukrýt v horách, než nás dostihnou?

Pár hltů teplé vody a kousek sušeného masa. Na každého jen pár soust. Musíme šetřit. Snažím se moc nedívat kolem sebe. Musela bych se stydět, že jsem svou porci snědla sama. Ostatní ji raději nechali dětem.

Vyrážíme. Boříme se v závějích. Zapadáme po kolena. Nemůžeme si ale dovolit zastavit. Oni se blíží. Přes hukot větru lze už zaslechnout štěkot jejich psů...

Nestihneme to. Z neurčitého děsu se stává realita. Už se nezachraňujeme. Jen vybíráme ty, kteří se budou muset obětovat pro náskok těch zbylých.
Starci znatelně zpomalují. A já vím, že schválně. Rozhodli se dát nám naději. Nejsem jediná, která tajně polyká slzy. Nikdo se však neohlíží.

Další noc pod jiskřivou oblohou. My jsme však k její kráse jak slepí. Nese s sebou příliš mnoho vzpomínek. Kolik nás pod ní nocovalo poprvé? Kolik z nich už zůstalo za námi?
Děti tiše pokňourávají. Hladem. I když další příděl dostanou nejdřív v poledne, žádné z nich se neodváží plakat nahlas.
Společně se schoulíme se na kožešinách. V marné snaze získat trochu sil spánkem. Nikdo, snad krom těch nejmenších, ale stejně nedokáže usnout. Cítíme, jak se blíží. A běží nám hlavou, kdo tam bude muset zůstat příště. Já? Moje sestra? Nebo snad její dítě?
Proklínám snění, které nepřichází. Téměř s úlevou pak vítám svítání. Přestože znamená další namáhavý pochod.

Umíráme. Je to jen otázka času. Máme to spočtené. Všichni.

*+*

"Mami, kdy se už vrátí tatínek?"
Unavená žena se otočila k nosu, který koukal z pod kožešiny. "Brzy, miláčku, brzy. Ale teď už spi."
"Budeš mi o něm vyprávět? Prosím..."
Matka se zhluboka nadechla a pak se posadila vedle dítěte. "Tak dobrá. Ale jen chvíli. A pak už budeš spát!"
"Slibuju!"
"Tvůj tatínek je lovec, jak dobře víš. A právě teď s ostatními pronásleduje skupinu démonů. Ohavných stvůr, které žily u Temného jezera, a otravovaly jeho vodu."
"To musí být statečný, viď?"
"Samozřejmě. A také moc chytrý. Protože ty obludy už zabily spoustu našich mužů..."
"Já se o něj bojím..."
"Nemusíš. Tvůj táta je hrdina. Uvidíš, že se vrátí. Jako vždycky."

*+*

Zastavili jsme. Už není kam utíkat. Cestu nám zatarasil led. Sedáme si do sněhu a mlčíme. Nikomu se to nechce vyslovit nahlas. Že už jen čekáme na smrt.
Po chvíli se ozvou první vzlyky. Ke mě však jako by nedoléhaly. Zemřu. Dnes zemřu, běží mi hlavou. Ale místo strachu ta slova přinášejí jen úlevu.
Štěkot je čím dál hlasitější. A když nasaju ledový vzduch, v chřípí mě lechtá neznámý pach. Jejich pach.
Ženy tisknou děti na prsa a hladí je po hlavách. Posvátné ticho ruší jen občasné pokašlávání. Jsme na konci. Víc už nebude nic.

Přicházejí. Ani se nesnaží skrývat. S odporem hledím na jejich podivně ploché tváře. Ruka mi zabloudí k amuletu. Malá kůstka pokrytá vlnovkami. Na znamení, že jsem přišla na svět v době jarních záplav. Kdysi mi ji vyřezal otec. Předtím, než ho zabili.
Obkličují nás. My si jich však nevšímáme. Každý ponořen do sebe. Loučíme se se zemí. A těšíme se na shledání se svými mrtvými.

Cítím za zády jednoho z nich. Blíží se ke mně s kyjem. S naivní představou, že o něm nevím. Otočím se. Pokud mě chce zabít, měl by mi být alespoň schopen pohlédnout do očí.
Zastaví se. Vztek v jeho tváři na chvíli vystřídá údiv. Vzápětí ho ale opět nahradí zlost. Překvapena nepokrytě zírám. Ale ne na něj. Moje oči míří nad jeho tvář. Tam, kde má posazenou helmici. Která kdysi bývala hlavou mého otce. Smutně se dívám do mrtvých očí, které jsem tolik milovala, a čekám poslední úder.

*+*

Mlčky kráčí za saněmi taženými psi. A snaží se moc nedívat na jejich krvavý náklad. Jako by to ani nebyl on. Kolem se přátelé vesele baví. Plánují bujaré oslavy. Ale jako by je ani neslyšel.
Pořád se v myšlenkách vrací na tu pláň. K tomu zvířeti, které se v poslední chvíli otočilo. Aby si prohlédlo svého vraha...
"Houby! Jenom mě zaslechlo. Nebo ucítilo!" tiše zahuhlal.
Ale ani sám sobě nevěřil. Protože čím by pak vysvětlil ten podivně teskný pohled? A proč by se ta stvůra ani nepokusila bránit?
"Tati, tati!" ozve se vysoký hlásek.
Zvedne hlavu. Najednou k němu běží malá postavička. Ani si nevšiml, že se tak přiblížili vesnici. Skloní se k děvčátku a pohladí její kožešinovou kapuci.
"Jakpak jste se tu s maminkou měly?"
"Bez tebe tu byla nuda. Ale teď mi budeš vyprávět, viď? Jak si chytal ty ohavné démony... Víš, že maminka říkala, že jsi hrdina?"
"Skutečně?"
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Teia Teia | E-mail | Web | 6. října 2013 v 13:56 | Reagovat

U některých dílek jsem za happyendy ráda. A nebo jsem časem možná moc vyměkla. :-D

2 Dragilia Dragilia | E-mail | Web | 6. října 2013 v 18:54 | Reagovat

[1]: Happyend? Asi jak pro koho. :-) Zrovna u tohodle příběhu jsem si říkala, jestli není až příliš pesimistický. :-)

3 All€$a All€$a | Web | 7. října 2013 v 12:12 | Reagovat

Úžasný blog

4 Dragi a Komba Dragi a Komba | E-mail | Web | 7. října 2013 v 23:22 | Reagovat

[3]: Děkuji za pochvalu. :-)

5 ^^♥Milagros Laurie♥^^ ^^♥Milagros Laurie♥^^ | Web | 15. října 2013 v 9:16 | Reagovat

Jak je možný, že když něco vyhledávám přes google, ať už zadám ulož.to, nebo cokoliv jinýho, objeví se mi tvůj blog? :D ne že by nebyl pěkný, ale chápeš, trochu mě to deptá :D

6 Dragilia Dragilia | E-mail | Web | 15. října 2013 v 21:14 | Reagovat

[5]: Jsme  ve vyhledávačích vysoko asi proto, že máme  služebně starý blog. Ale jak ho google spojil zrovna s heslem ulož.to nemám zdání ani já sama. :-D

Ps: Díky za pochvalu. A doufám, že až budeš hledat něco dalšího, bude to alespoň něco, co tu máme. Když to na nás odkazuje tak i tak. :-D

7 Dragita Dragita | E-mail | Web | 27. dubna 2014 v 23:21 | Reagovat

Tohle se mi vážně líbilo. Pěkná porce pesimismu a beznaděje a nakonec rozuzlení, které jsem nečekala. Dobré :-D

8 redfox redfox | E-mail | Web | 28. dubna 2014 v 19:01 | Reagovat

Parádní povídka. Stručné, zajímavé, čtivé, s nečekanou pointou. Líbilo se mi to :-)

9 Dragilia Dragilia | E-mail | Web | 28. dubna 2014 v 21:49 | Reagovat

[7]: Pořádné dávky pesimismu není nikdy dost. :-)

[8]: Že by se mi konečně trochu povedlo zkrotit slovní úplavici? Děkuji. :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama