Mohyla

1. září 2013 v 18:32 | Dragilia |  Povídky
Při listování novými příspěvky Klubu Snílků jsem nakoukla i do Imaginária (konkrétně Iluze 91) a... Už se to vezlo. Nevěděla jsem proč, ale ten obrázek se mi zaryl do mysli tak hluboko, že jsem na něj (chtě nechtě) musela něco vymyslet.
Na nápad jsme sice čekala poměrně dlouho (a na provedení, které bych byla ochotna vypustit do světa snad ještě dýl), ale nakonec je to tady. Povídka.

Jen bych vás ráda předem varovala. Ne všechno musí být takové, jakým se na první pohled zdá...


Mohyla


Stála na kraji palouku a v prstech si nervozně točila růžovou snítkou. Vítr kolem ní šustil v neposečené trávě, ale ona si ho vůbec nevšímala. Veškerou její pozornost poutal nevelký kopeček na obzoru - mohyla černající se proti zapadajícímu slunci.
Zhluboka se nadechla a pomalu vykročila vpřed. Jen silou vůle se nutila pokračovat dál. Krok za krokem se blížila k hromadě kamenů. Ale s každým dalším pohybem rostl i její strach.
"Dobrý večír, slečinko!" ozvalo se před ní a ona málem vyletěla z kůže.
Pod kaštanem seděl uvelebený pohledný mladík v uniformě a zubil se na ni.
"Copak tady takhle večer. A sama. Nemáte tu snad nějakou schůzku?"
"Ale kdepak," zapýřila se. "Já jen..."
"Vypravila jste se snad ke hrobům?" ušklíbl se.
Sklopila oči a mlčky přikývla.
"Copak, copak? To z vás mamička asi nebude mít moc radost, co?" utahoval si z ní dál.
"Když... Víte... Ostatní dívky se mi smějí. Že jsem prý zbabělá. Dokud jim nedokážu opak, nedovolí mi s nimi tančit při Slavnostech ohně. A ty jsou už pozítří..."
"Takže jste se sama večer vypravila k nevysvěceným hrobům nějakých pobudů, abyste jim sem dala kytičku?"
"Zní to hloupě, viďte?"
"Možná. Ale kdybyste jí místo toho dala mně, to už by bylo něco jiného."
Překvapeně vzhlédla. A on pokračoval: "Protože to bych mohl zítra přinést jednu zase já vám..."
Po tváři jí přelétl úsměv. To by potom měla milého. Dříve než Eliška ze statku. A dokonce hezčího než mlynářovic Klárka!
Opět zabořila pohled do země. Měla strach, jestli není příliš troufalá. Nicméně potom vykročila podávajíc kvítek mladíkovi. Jakmile ho však sevřel prsty, otočila se a utíkala zpátky k domovu.
Ještě nebyla ani u lesa, když jí projela neuvěřitelná bolest. Svezla se k zemi a nevěřícně sledovala krvavou stružku, která se jí řinula z pod živůtku. Snažila se opět vstát. Docílila však jen toho, že se jí mokro začalo rozlévat i po sukni.
V tom za sebou uslyšela kroky. Vyděšeně se otočila a v posledních paprscích slunce spatřila mladíka, jak se k ní blíží s podivným výrazem na tváři.
Jak ubývalo světla i krve z jejího těla, začal se jí před očima jakoby rozmazávat. A měnit se. Hustá kštice karamelových vlasů se po chomáčích vytrácela. Z hezké tvářičky začalo odpadávat maso a z dříve čisté a nablýskané uniformy zbyly jen cáry. Usmál se. Odhalil tím však jen hnijící dásně. A dívku ovanul pach smrti.
"Kdo jsi? Co mi chceš?" vykřikla a vzápětí se zakuckala vlastní krví.

"Dáš-li kvítek umrlému,
navěky jsi ztracená.
Dalas mu klíč k srdci svému,
teď ležíš krví zbrocená,"

líně zarecitoval zatímco si v prstech pohrával s její růží.

"Tělo tvoje v chladné zemi hnije,
duše pozdě naříká.
On teď královsky si žije.
Hele ho, hrobníka..."

Poklekl k ní a drze se jí šklebil do tváře. S chutí sledoval, jak se svíjí bolestí, a vychutnával si svou výhru.
"Copak neznáme tu starou říkanku, má milá? Nebo už jsme na ni zapomněli? Neměla byste své srdéčko darovat tak snadno... Může to být nebezpečné."
Natáhl ruku a přejel s ní dívce po tváři. Zastrčil jí za ucho neposedný pramínek vlasů a pokračoval: "Ale vlastně bych vám měl poděkovat. Nebýt takových husiček jako vy, nemohl bych se nikdy vrátit."
S námahou k němu otočila hlavu. O čem to sakra mluví? Přes těžko snesitelnou bolest se nadzvedla, aby mu viděla do obličeje. A nevěřícně vytřeštila oči. Opět na ni totiž hleděla přátelská a usměvavá tvář mladého vojáka. Zdálo se jí to snad?
Natáhla se k němu. Ve světle měsíce však něco zahlédla. Bělostné kůstky... Trhla s sebou. A mrtvolná ruka též. Vykřikla hrůzou.
"Ale copak, nelíbíte se snad sama sobě?"
Ovládl ji další záchvat kašle. Docházel jí dech. A s každou další kapičkou krve cítila, jak ztrácí na síle. Teď nebo nikdy...
Zaútočila.
Překvapený muž se ani nestačil bránit. Jí však nezajímal. Kvítek. Zůstal ležet v trávě. Skočila po něm. Sevřela ho v prstech a ani nedbala další bolesti.

"S růží tvojí, duše zpět
je vrácena
Nespatříš už Boží svět,
však nejsi zatracena."

zašeptala a její tělo se sesunulo k zemi. Bez života
Chvíli na ni nechápavě zíral. Pak mu ale po rtech přelétl úsměv. "Tak přece ji znala..."
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 maglaiz maglaiz | E-mail | Web | 6. září 2013 v 14:16 | Reagovat

Erbenovsky hororové! Stydím se, že jsem tenhle skvost objevila až tak pozdě.

2 Dragilia Dragilia | E-mail | Web | 7. září 2013 v 16:58 | Reagovat

[1]: Oh, taková pochvala mě uvádí až do rozpaků. :-)

Ale jak vidno, je jasně znát, kde jsem brala inspiraci. Kytice. :-)

3 maglaiz maglaiz | E-mail | Web | 7. září 2013 v 17:05 | Reagovat

[2]: Kdysi jsem taky spáchala erbeniádu.

Jo, jo, Karlík je holt inspirativní klasik, jeden z mála českých autorů inspirující k parafrázím a variacím.

4 Dragilia Dragilia | E-mail | Web | 15. září 2013 v 14:21 | Reagovat

[3]: Nemohu než souhlasit. :-)

5 redfox redfox | E-mail | Web | 2. března 2014 v 21:35 | Reagovat

Wau, dobré. Tohle se mi opravdu líbilo. :-) Sem se budu vracet rád, abych si přečetl, co se tady skrývá za další zajímavé čtení

6 Dragilia Dragilia | E-mail | Web | 4. března 2014 v 17:15 | Reagovat

[5]: Děkuji. :-) Jen doufám, že nezklameme. :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama