Loď tvých snů

10. května 2013 v 23:02 | Dragi |  Povídky
"Čekej mě za svítání"
Přesně tak to stálo na lístku. Kterému jsem já bláhově věřila. Vykradla jsem se z domu, plížila se jako zloděj... Jen abych dorazila na naše tajné místo včas.
Jsem hloupá husa! Vždyť jediné, čeho se můžu dočkat je, že s sebou přivede kamarády, aby se vysmáli naivce, která se vyznala svému nejlepšímu příteli. Vzduchoplavci k tomu.

Jenže pak jsem zaslechla kroky. Osamocené. Vím, neměla bych se tak radovat. Jenže tohle je jeho poslední den na pevnině. A on se ho rozhodl strávit se mnou...

Slíbili jsem si spoustu věcí. Věrnost. Lásku. A podobné nesmysly. Jenže když jeho loď znovu přirazila ke břehům, já už byla vdaná. Vůle rodičů.
Přísahal, že už se nikdy nevrátí. Ale stejně to porušoval. Každý rok. Na mé narozeniny. Na výročí našeho prvního a posledního rozloučení.
Avšak zatímco já jsem dospěla a pomalu začínala stárnout vedle svých dětí, on se nezměnil. Rok co rok jsem tedy znovu hleděla do tváře, kterou kdysi líbala na rozloučenou.

*#*

"Mami, podívej, co jsem dostala!"
"A od koho, má milá?"
"Od Mlčenlivého kapitána."
"Skutečně? Vždyť jeho loď se už po léta nedotkla pevné země..."
"Spustil mi ji na provázku," zazubila jsem se a sevřela knížku v náručí.
"Neměla bys přijímat dárky od cizích lidí..."
Rychle jsem se otočila a rozběhla se pryč. Jako že jsem jí už neslyšela. To abych unikla kázání. Copak je kapitán cizí? Však já dobře vím, čí obrázek matka tajně schovává v knihovničce mezi kuchařkami. Tak proč bych on něj nemohla mít něco i já?
"Dívka tvého věku by měla mít už zcela jiné starosti!" volala ještě za mnou. Ale já se ani neotočila. Proč taky?
Schovala jsem se v zahradě. Rodiče nikdy nenapadlo zvednout hlavu. Ani na chvíli. V korunách stromů jsem tak byla v bezpečí. A mohla jsem si číst. I když s tím ani jeden z nich nesouhlasil.

Ani nevím, jak dlouho jsem tam seděla, než mě vyrušily hlasy. Přes větve stromu jsem zahlédla matku a jednu z jejích přítelkyň. Nechtěla jsem je poslouchat. Ale chovaly se skutečně podivně. Stále se rozhlížely. Jako by je nesměl nikdo vidět.
Neodolala jsem. Moje, vždy vzorná, matka něco skrývá? Co to asi může být? Opatrně jsem se sunula ze stromu a modlila se, aby mi mezitím nikam neutekly.
Nezmizely. A ani pak nebylo nijak obtížné je sledovat. Už po pár krocích se zastavily a pustily se do tlumeného rozhovoru. Musela jsem se připlížit blíž, pokud jsem chtěla alespoň něco slyšet.
"...tu nabídku přijmout! Taková šance se už nebude opakovat!" naléhala na matku její společnice, ve které jsem teprve teď poznala naši sousedku.
"Nemyslím si, že je to dobrý nápad. Přeci jen, je ještě mladá..."
"Vždyť tobě nemohlo být o mnoho víc! A jaké štěstí si potkala!"
I mezi stíny přikrývající její obličej jsem zřetelně viděla matčin ironický úšklebek. "Štěstí?"
"Nebuď hloupá! Copak bys vážně chtěla žít s tím bláznem?"
"Samozřejmě, že ne. Jenom... myslím si, že bychom jí měly dát ještě čas."
"A rychtář mezitím synovi najde jinou nevěstu. To bys vážně chtěla, aby ho dostala Bourdovic Běta? Vždyť tvé dceři nesahá ani po kolena!"
"Máš asi pravdu."
"Copak jsem ti už tenkrát neradila dobře?"
Ve svém úkrytu jsem byla jako zkamenělá. Ta dcera... To mluví o mně? Rychtářův syn? Já? To snad nemyslí vážně!
Jenže bohužel myslela. Jak jsem se dozvěděla, jakmile jsem dorazila domů. Ani se mě neobtěžovala zeptat. Rovnou nabídku přijala. A začala vše připravovat ke spěšnému sňatku.

Probudila jsem se brzy. Jako by sám osud přál mému plánu. Do staré plátěné brašny jsem nastrkala těch pár věcí, které mi v tomhle domě říkaly pane a vykradla jsem se k zadnímu vchodu. Zamířila jsem do polí. Vlastně jsem neměla nejmenší tušení, kam jdu. V hlavě mi svítila jediná myšlenka. Pryč. Pryč odsud.
Pomalu vycházelo slunce. Brodila jsem se rosou a doufala, že naši dnes zaspí. Jestli teď zjistí, že jsem zmizela, chytí mě. A dovedou zpět.
Ohlédla jsem se. Ze svahu už sbíhal hlouček postaviček. A v jeho čele, ve svátečních zelených šatech, má matka. Přidala jsem do kroku.
"Ještě mě neviděli," šeptala jsem si pro sebe. "Ale houby! Co si to namlouvám!" rozkřikla jsem se a rozletěla se jako s větrem o závod.
Brašna mě nepříjemně poskakovala na rameni a co chvíli mě udeřila do nohy. Ale za sebou už jsem slyšela jejich hlasy. Přidala jsem. Přestože jsem už dobře věděla, že je jen otázkou času, kdy mě chytí.
Zakopla jsem o kámen a svalila se na zem. Sotva jsem popadala dech. Nedokázala jsem si ani představit, že bych se dokázala znovu rozběhnout. Natož to udělat. A v tom mě zahalil stín.
Zvedla jsem oči. Přímo nade mnou se vznášela vzducholoď. Zvláštní. Kapitán se do druhého dne nikdy nezdržoval... Ale na přemýšlení už nezbýval čas. Zvláště, když vedle mě dopal konec provazového žebříku.

*#*

Utíkala jsem jako šílená a jen s hrůzou sledovala, jak má dcera mizí v oblacích.
"Imaginárie! Vrať mi jí! Vrať mi mou holčičku!" křičela jsem. Nebylo mi to nic platné.
Dokonce se mi podařilo doběhnout žebřík. Ale jeho příčky mi samy mizely pod rukama. A své dítě jsem přes mraky už dávno neviděla.

Vracel se. I přes to, co mi udělal, se stále vracel. Nejprve jsem si myslela, že to je jeho pomsta. Než jsem jednoho slunného dne zahlédla rozesmátý obličej své dcery. Stejný jako v den, kdy zmizela.

Moje holčička byla první, ale rozhodně ne poslední dítě, které nastoupilo na jeho vzducholoď. Žádné z nich se už na zem nevrátilo. Mezi lidmi se říkalo, že jsou prokletí. Že je očaroval jako zlý kouzelník a teď jsou odsouzeni s ním věčně plout. Ale já tomu nevěřím.
Každoročně je vídám. Smějí se. A mávají jako o život. Dokonce na mě volají. Jenom na tu dálku nerozumím jejich slovům. Ale vím, že jsou šťastni. Možná... možná jim i trochu závidím.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Vendy Vendy | Web | 12. června 2013 v 10:19 | Reagovat

To je pěkná povídka! I když s notnou dávkou smutku. Takového, co zachytne drápkem za srdce.
Tak si říkám, proč Blog nevydá povídkovou sbírku z povídek blogerů? Na blogu jsem našla tak pěkné kousky, že by se opravdu daly vydat knižně. A tvoje povídka by mohla být mezi nimi.

2 Dragilia Dragilia | Web | 12. června 2013 v 22:11 | Reagovat

[1]: Děkuji za pochvalu. Sice si myslím, že ma blozích jsou i mnohem kvalitnější povídky, ale udělalo mi to radost. :-)

3 EllieVB EllieVB | Web | 26. června 2013 v 16:04 | Reagovat

Není to něco ke Klubu Snílků? :D
Jinak se mi to moc líbilo. Škoda, že už na blogu není upozornění na články oblíbených blogerů... Hmm, tak si tě uložím aspoň do oblíbených v prohlížeči a sem tam se tu stavím

4 Dragilia Dragilia | Web | 26. června 2013 v 19:53 | Reagovat

[3]: Ano, bylo to napsáno k vyhlášenému tematu Kapitán Imaginárius. Bohužel mi moc nejdou psát cosi-jako-úvodníky a tak je občas raději vynechám :-)

Za pozornost děkuji :-)
Ps: Já se kvůli zrušení téhle funkce naučila používat RSS kanály. A teď kontroluju víc nové články, než vlastní e-mail :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama