Poslední noc

20. ledna 2013 v 13:52 | Dragi
Tuhle povídku jsem se pokoušela propašovat do jedné literární soutěže. Asi to nebyl dobrý nápad, když se jedná o část mnohem většího celku... (Společně s Legendou o zrcadlech.)
Při zpětném čtení si navíc uvědomuju, že je to až příliš strohé. Časem bych se k ní měla vrátit a alespoň částečně jí rozšířit. Protože ale na ni budou navazovat další příběhy, zatím jí sem dávám i v téhle, lehce fragmentové, formě.

Poslední noc

Smívalo se. Alespoň ve světě venku. Pro nás to ale znamenalo jen přechod od každodenního šera do hlubší tmy.
Prodlužovaly se stíny a já cítila, jak se blíží Oni. Pokaždé přicházeli. Sotva začalo slábnout světlo z brány, připlížili se až k nám. A jakmile i poslední paprsky zhasnou, zaútočí.
Upřeně jsem sledovala svůj pruh šedi. Zdál se pustý a prázdný. Dnešní noc bude dlouhá...

V dobu nejhlubší tmy přišel Zirkon, aby mě vystřídal. Ale stále se nic nedělo. Pomalu jsem dostávala strach.
"Zatím pokaždé přišli," divil se.
"Ale Oni tu jsou. Už dávno."
"Tak proč neudeří?"
"Namají něco jako plán?"
"Neblázni, vždyť... Nejsou živí!"
A v tu chvíli jsem za jeho zády zahlédla nějaký pohyb. "Pozor!" vykřikla jsem. Pozdě. Zhroutil se na mě bez života.
Pokoušela jsem se vyprostit z pod jeho těla. Ale moje námaha byla marná. Pak se mi něco lepkavého otřelo o obličej. Krev? Ta by nebyla tak ledová... Zalapala jsem po dechu. Jsou tu.
Ležela jsem bez pohnutí. Ale Oni stále obcházeli kolem. Jako by něco hledali. Modlila jsem se. Snad ke všem božstvům, co znám. Ale Zirkon mě už začínal tížit. A Oni neodcházeli.
Nohy jsem skoro necítila. A pomalu mi začínal docházet vzduch. Od ledových kamenů se do mě dávala zima. Jen se nezačít třást!
A potom začali vzdalovat. Jejich šustění bylo čím dál tižšší. Odcházejí... K bráně. "Do háje!"

*+*

Moriona seděla zády k portálu. Ozařovalo ji jeho světlo a kolem ní tančily stíny. Já, stejně jako ostatní, jsem se tísnila u jejích nohou. Visela jsem jí na rtech a napjatě očekávala každé slovo.

"Až poslední jeho krve,
prolije odkaz svůj,
bude vše zas jako prve,
zatím bránu opatruj."

Nerozuměli jsme, ale nikdo tomu nevěnoval pozornost. Pokaždé takhle začínala. A než jsme pochopili, dávno se nám její slova zaryla pod kůži.
"O čem vlastně chcete slyšet?" zeptala se, jako by ty verše ani ona nevnímala.
"O Nich. Proč s nimi bojujeme?" osmělila se holčička vedle mě. A já jí hrozně záviděla tu odvahu.
"Jsou prastaré Zlo. Starší než život sám. A my, stejně jako naši předci..."
"Ale proč na nás útočí?" skočil jí do řeči chlapeček po mé levici.
Ona se jen pousmála jeho netrpělivosti a bez přerušení pokračovala dál: "jsme zasvětili životy obraně proti nim. Proto sídlíme u bran, po kterých touží, jako po ničem jiném."
"A proč je chtějí?"
"Pro svět za nimi. Pro hory i údolí. Pro lásku, přátelství a pro vše, co nikdy nemohou pochopit. A proto to mají v úmyslu zničit, nebo alespoň pokřivit."
"Vždyť portály stejně nejde projít..." zabručela tmavovlasá dívka.
"Oni mohou. Cesta je uzavřená pouze pro nás. Alespoň do doby, než bude prolita všechna jeho krev."
"A proč je tam prostě nepustíme? Bylo by jich tu pak míň." Všichni se na mě překvapeně otočili a já hned v zápětí litovala, že jsem nemlčela.
"Jsme strážci," pronesla Moriona tvrdým hlasem. A mně bylo jasné, že jsme pro dnešek skončili.

*+*

Opět ležím na zemi zavalená mrtvým tělem. Ale už mě tu nic nedrží. Jsou pryč. A já musím jednat. Soukám ven. Pomalu, ale jistě. Konečně volná!
Dávám se do běhu. Utíkám jako o život. Mám ale strach, že to nebude stačit. Cestou míjím těla hlídek. Sardona, Jad, Tyr... Ale nezastavuju se. Truchlit se bude pak. Pokud ještě vůbec.

Kolem brány stojí hrstka přeživších. Záda do středu, oči doširoka otevřeny. Ale nepřítel se blíží. Měla bych jim pomoc. Ale najednou nevím jak. Mám jen jedinou ránu. Na víc sílu nemám. Jak ji nepromarnit?
Koutkem oka zahlédnu rychle letící stín. Reflexivně zaútočím. Bez přemýšlení. Stříbřité světlo rychle proletí vzduchem. Těsně za tím.
Ono se zastaví. A hrozivě pomalu se ke mě otočí. Teď jsem bezbranná. A Ono to dobře ví.
Šourá se ke mně. Užívá si to. Cítím jeho vítězný škleb, přestože nemá žádný obličej. Stojím na místě a čekám. Stejně by nemělo smysl utíkat.
Najednou se otočí. Cítím jeho strach. Kdyby mělo ústa, teď by asi křičelo.
Od brány se k nám něco blíží. Nafukuje se to. Obludná, hrozivá koule. A pak praskne.
V tu chvíli jako by se rozzářila všechna šeď kolem. A když světlo pohasne, není po Nich ani stopy. Rozhlížím se, ale vidím jenom své druhy. Jsou pryč. A kolem brány se válejí sřepy.

*+*

Průchod je volný. Poslední krev byla prolita.
Zeď, která nás dělila od světa tam, včera praskla.
Ale já si najednou nejsem jistá, jestli o to vlastně ještě stojím.
Mám strach.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Vendy Vendy | Web | 20. ledna 2013 v 17:51 | Reagovat

Je to dobrá povídka. Myslím, že bys ji klidně mohla poslat do nějaké soutěže.

2 NikaRoovy NikaRoovy | E-mail | Web | 20. ledna 2013 v 21:26 | Reagovat

Je vážně povedená, podle měby mohla uspět. ;-)

3 Dragilia Dragilia | Web | 20. ledna 2013 v 22:46 | Reagovat

[1]: [2]: Soutěž, do které jsem ji posílala už bohužel proběhla. A výsledky nebyly nijak slavné...
Ale jsem ráda, že se někomu povídka líbila. Mám tak alespoň naději, že (ne)umístění nebylo dáno její nekvalitou. :-)

4 es ef es ef | Web | 21. ledna 2013 v 21:12 | Reagovat

Tohle je vážně moc dobré, líbí se mi příběh i styl psaní.. jsem na tvém blogu poprvé, ale máš to tu super! :)

5 Dragilia Dragilia | Web | 24. ledna 2013 v 23:03 | Reagovat

[4]: Děkuji. :-) Jsem ráda, že se ti tu líbí.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama