Recenze - Atika

10. září 2012 v 8:00 | Dragi |  Knižní upoutávky
Autor: Garry Kilworth
Vydání: Euromedia group - Knižní klub
Rok: 2007
Kniha: tvrdá vazba, 336 stran
Překlad: Marcela Nejedlá

Dipa a Ben se vzali a jejich děti - Chloe, Alex a Jordy - si teď budou muset zvyknout na novou rodinu i domov. Přestěhovali se totiž do starého viktoriánského domu, kde budou bydlet společně s jeho původním majitelem - nerudným staříkem panem Granthamem.
A právě ten svou - zdánlivě nevinou - žádostí o pomoc odstartuje to nejzvláštnější dobrodružství, které děti kdy zažily. Kdo by také čekal, že obyčejná cesta na půdu nemusí být jen nudným a zaprášeným hledáním starých krámů?

Tenhle příběh mě zaujal svou neobyčejnou obyčejností. Člověk přeci nemusí cestovat stovky kilometrů, aby nalezl svět plný nepochopitelného kouzla. Někdy mu stačí se jen pořádně podívat kolem sebe. A nebo vystoupit na půdu.
Atika si navíc nehraje na něco, čím není. Stále pod nohama můžeme cítit její zaprášená
prkna a nad sebou vidět střešní světlíky. Ale přestože jsme stále "jen" na půdě, nikdy si nejsme jistí, co nás čeká. A že toho bude hodně...

Vše, co je nám předkládáno působí... tak podivně přirozeně. Sice neznám člověka, který by takhle skladoval kordy, nebo voodoo panenky (odvážlivci, přihlašte se), ale připadá mi pochopitelné, co s nimi Atické ovzduší udělalo. Protože nic, co stráví na půdě určitou dobu, nemůže zůstat stejné. A vlastně ani nikdo. Díky tomu děti potkávají skutečně velmi podivné existence - harampádníka s netopýrem na uchu, dobráckého prachšlapa, nebo třeba figuríny.

Trojice hrdinů je mi hrozně sympatická už jen svou opakovatelností. Nikdo jim netvrdí, že jsou Jediní, Vyvolení, nebo bůh ví co ještě. Takových jako jsou oni v Atice už bylo. A ještě bude. Nejsou ničím vyjímeční. A vlastně se takovými ani nestanou. Přesto je půda svým způsobem změní.
Díky tomu mi Atika připadá spíše jako příběh půdy, než jejích "návštěvníků". Přesto ale dokáže nesklouznout k nudnému zeměpisu. Možná je to i tím, že autor nepříliš důležité údaje jednoduše vypouští. A tak do teď vlastně nevím, jakou má Jordy barvu vlasů, nebo kolik je Chloe let. Ale to mi nezabrání, abych je před sebou viděla, jako živé.

Autor si také chytře pohrál s tím, jak dostat do knížky "pro děti od 10 let" složitější výrazy. I mladší děti přeci čas od času pochytí nějaké "speciální" slovíčko a potom se naparují před vrstevníky, kteří ho neznají.

Přestože mi závěr chvílemi přijde uspěchaný a bez některých detailů chych se velmi snadno obešla (ano, myslím tu královnu trámů, Jordy), celkový pocit z příběhu mi to nedokáže zkazit. Možná za to může všudypřítomný Nelson, který s kočičím šarmem proplouvá celým příběhem. A nebo je to způsobeno tím, že jsem se při čtení hned několikrát přistihla, jak uvažuji, čím bych se asi stala já. Listovačkou? Harampádnicí? A přes všechna nebezpečí, která tam číhala, bych se do Atiky moc ráda taky podívala. Už jen kvůli těm možnostem setkání. Půda totiž nikdy nebere v úvahu čas, ani prostor světů pod sebou.

Verdikt: 90 %
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama