Vděk stromů

19. srpna 2012 v 12:00 | Dragi |  Povídky
Rostla tu už věky.
A nikdy se moc nezaobírala všemi těmi tvory, kteří se jí hemžili kolem kořenů.
Jenže jednoho dne se objevil jeden, který jí rozuměl.

Často sedával v zahradě pod korunou staré lípy. Měl rád její klid a tiché porozumění. Cítil se jako blázen, ale někdy si s ní i povídal. Vyprávěl jí o svém dětství, o práci v zahranictví a vůbec o všem co viděl, nebo zažil. Bral ji jako svou přítelkyni už dávno, ale stejně ho velmi překvapilo, když...
Právě nahlas přemýšlel. O dívce, která se mu dlouho líbila. Dokonce se mu i zdálo, že mají velmi podobné zájmy. Jenom se odvážit ji oslovit. Hádal se sám se sebou. Chvíli se přesvědčoval o zdaru a za okamžik si spílal za svou naivitu. Už chtěl odejít, když uslyšel ten šepot:
"Odvahu."
"Co prosím?" zavolal a rozhlížel se kolem. Ale nikde nikoho neviděl.
"Patříš k ní."
"Kdo to mluví?"
"Důvěrnice."
"Kde se skrýváte?"
"Za tebou."
Rychle se otočil, ale uviděl jen kmen stromu. "Vy si ze mě děláte blázna!" rozčiloval se.
"Ne, človíčku..."

Trvalo mu dlouho, než si uvědomil komu patří ten hlas. A ještě déle, než se s tím smířil. Ale nikdy toho nelitoval. Jeho zelená kamarádka si na něj vždy udělala čas. A její rady byly k nezaplacení. Vlastně hlavně díky ní si napřesrok vedl k oltáři tu nejkrásnější nevěstu pod sluncem a za pár let učil prvním krůčkům svou dcerku.

"Tati, je strom živý?"
"Samozřejmě."
"A proč neběhá?"
"Protože nemá nožičky, jako zvířátka."
"A co tedy má?"
"Kořeny, Adélko...."
S úsměvem odpovídal na všechny její dotazy. Tak zvědavé dítě ještě nikdy neviděl. Chtěla vědět všechno - odkud se bere voda, proč v létě prší a v zimě padá sníh. Nic před ní nesmělo zůstat utajeno. A když zjistila, že i stromy mají svá miminka, rozhodla se jedno takové si pořídit.
"To z toho vážně vyroste strom?" nevěřícně pozorovala drobounkou nažku habru.
"Copak mi nevěříš?"
"Ale to jo... Ale mě se víc líbí tohle," zamávala otci před nosem žaludem z nedalekého dubu.
"Proč ne, můžeme zasadit obojí."
"Ale já chci jen žaluďák."
"Dub, Adél, dub. Ale za zkoušku přece nic nedáš."
Nakonec se té malé umíněné bosorce splnilo její přání a v květináči se zazelenaly první dubové lístky. A od té doby se od pana Doubka téměř nehnula. Za školky letěla rovnou k němu a kontrolovala, jestli mu neroste další lístek. A jen maminka jí dokázala zabránit zalévat ho dvacetkrát denně.
Jenže potom jela Adélka k babičce a musela nechat stromeček doma. Rodiče jí slíbili, že se o něj budou dobře starat, ale někdy na něj v záplavě povinností trochu pozapomněli. A tak, když se měla holčička vrátit, tatínek ke své hrůze zjistil, že doubek je o polovinu menší než jeho vrstevníci.
"Adélka bude smutná, až to zjistí..." povzdychla si jeho žena.
"Tak stromeček vyměníme. Kamarád mi z lesa určitě nějaký sežene."
"A my jí budem lhát..."

Musel si to promyslet. Bloumal po zahradě, ale nic ho nenapadlalo. Nakonec ho jeho kroky zavedly pod starou lípu. Posadil se tedy do trávy a přemýšlel.
"Co trápí?" zašustilo listí nad jeho hlavou.
"Ten malý doubek. Neroste jak by měl."
"Zalévals?"
"Někdy," ušklíbl se provinile.
"Šanci."
"Co tím myslíš?"
"Dej šanci."
"A co když se to nepovede? Adélka bude smutná."
"Zaslouží šanci. Věř."
Šel domů jak zpráskaný pes. To se to lehko řekne. Ale ona nebude tu malou těšit, až bude po nocích brečet! Navíc kvůli jednomu stromečku, kterých jsou na světě tisíce... Ale nakonec to zkusil. Lípa mu vždy radila dobře. Jen doufal, že se tentokrát nezmýlila.

"Tati, ono se mu stýskalo, viď?"
"Proč myslíš?"
"Že tak málo vyrostl."
"No..."
"Ale já se o něj postarám. Uvidíš. Jednou to bude ten největší a nejkrásnější strom v okolí!"
A skutečně o něj pečoval s nevídanou oddaností. Není se tedy čemu divit, že z nejmenšího semenáčku se brzy stal skutečně krásný stromeček, který společně s tatínkem Alélka zasadila pod své okno. Prý, aby se na něj mohla každý den dívat.

Mnoho let uplynulo a z malé holčičky se stala žena. A už ne ona, ale její děti lezly ve větvích stromů. Dva rabijáti a nejmladší dcerka, která mohla do omrzení od dědečka poslouchat tu jeho "stromovou pohádku", usínali právě v tom pokojíku, jako před lety jejich maminka.

Jednou v noci se zvednul vítr a přihnala se prudká bouře. Stará lípa, která měla už po léta vykotlaný kmen, její nápor nevydržela. Zlomila se v půli a bezbranně padala... Na dům. Právě v místě, kde pod peřinami oddechovali tři malí caparti.
Ale mladý dub dokázal zachytit mrtvé tělo své přítelkyně. Polámal si tak sice většinu svých nejkrásnějších větví, ale ničeho nelitoval. Dlužil jim to. Když on byl maličký a slabý, věřili mu a ochraňovali ho. Teď přišel čas jim to splatit.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 edithhola edithhola | Web | 31. července 2013 v 22:30 | Reagovat

To je silná pohádka!

2 Dragilia Dragilia | Web | 31. července 2013 v 22:50 | Reagovat

[1]: Děkuji. Ke stromům (a dubům obvzvášť) jsem měla vždycky kladný vstah, tak jsem ráda, že jsem jim tímhle neudělala ostudu. :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama