Po letech

26. srpna 2012 v 12:52 | Dragi |  Zrnka písku
Ráda bych předeslala, že následující text je čistá fikce.
S mojí mamkou máme - až na chvíle pubertálního vzdoru - velmi harmonický vztah.
Ps: Díky za korekce, mami. :-)


Zazvonil telefon. Bezmyšlenkovitě jsem ho zvedla. Jak se zdá, další klient nezná slova jako "víkend", "dovolená", či "po pracovní době".
"Haló? U telefonu Kardová. Přejete si?"
"Ahoj Markétko, jak se máš?"
Ve mně jako by v tu chvíli něco prasklo. Čtrnáct let jsem ji neslyšela a najednou zavolá. Jako by odešla teprve včera...
"Dobře, jak jinak bych se mohla mít," snažila jsem se udržet pozitivní a bezstarostný tón. Bezúspěšně.
Naposledy jsem ji viděla v předvečer svých devatenáctých narozenin. Přišla za mnou do pokoje a předala mi dárek s tím, že zítra nebude mít čas. A pak. Se prostě vypařila. Přišly od ní jen rozvodové papíry. Ani u soudu jsem ji už nezahlédla. Zastupoval ji tam obtloustlý, prošedivělý právník. Můj nový "táta", jak jsem se později dozvěděla.
"Tak to mě těší. Co si vlastně celou tu dobu dělala?" ozve se neupřímný hlas z přístroje. I když, možná si to jen namlouvám. Ale... Zmizela z mého života těsně před maturitou. A teď se vyptává, jako bych se jen vrátila z prázdnin?! Co je jí vlastně po tom? Je to už můj život! Proč by jí mělo najednou zajímat, že je dvojnásobná babička? To táta u mě byl, když jsem jela do nemocnice, ne ona! A na mojí svatbě musela její roli suplovat má budoucí tchýně... Tak co najednou předstírá, že se jí to týká?
"Co by, udělala jsem maturitu, vystudovala jsem práva..."
"Tak to už jsi velká holka."
Ne mami, je mi třiatřicet a jsem pořád malá.
"Víš, chtěla bych si s tebou trochu víc popovídat. Nemohly bychom se někdy sejít? Co třeba zítřejší oběd?"
"Dobrá. Kde?"
"V kavárně. Tam na rohu, víš?"
"Tu loni zavřeli."
"Aha... Tak co pizzerie? Tam si přece vždycky ráda chodila."
Jo, jasně, tehdy jsem vlastně ještě jedla maso. "Proč ne?"
"Tak zatím."
Tutání sluchátka mě skoro až vyděsilo. Slíbila jsem jí, že se s ní sejdu. A přitom jsem měla sto chutí zase zvednout telefon a vymluvit se, že vlastně nemůžu. Vždyť ona ani nepřijela tátovi na pohřeb!

*

Druhý den jsem se klepala jako před první schůzkou. Co mi může chtít? Co se stalo, že si najednou vzpomněla, že má taky dceru?
V pizzerii už seděla. Přisedla jsem si k ní a nějakou dobu jsme obě násilím udržovaly rozhovor v chodu. A potom z ní konečně vypadlo, proč se tolik snažila. Lékaři si nevědí rady a jí selhávají ledviny. Nemůžou pro ni najít vhodného dárce. A tak ji napadlo požádat o pomoc "svoji dcerušku".
V první chvíli jsem měla sto chutí se rozbrečet. A nebo se začít histericky smát.
"Opravdu? Vážně? Tak tohle je ten důvod, proč se mi ozvala?"
Pak jsem chtěla jen fláknout do stolu. Nebo jí chrstout do obličeje minerálku a vpálit jí, že to ona mě ze svého života vyškrtla, ne já jí!

Jenže jak tam seděla, najednou se mi vybavilo, jak jsme tu byly posledně.
Já zkazila třídní vystoupení a ona mě místo křiku jen pozvala na pohár s jahodovou zmrzlinou.
Tu jsem měla vždycky nejraději.
Nosívala mi ji i do nemocnice, když jsem tam ležela se zlomenou nohou.
A musela jí vždycky schovávat před sestřičkami do kabelky.
Dělávala jsem si z ní legraci, že je jak pašerák.
Taky tam se mnou hrávala karty. Kvůli mě se dokonce naučila žolíky...

A tak jsem nakonec souhlasila. Přes všechno, co se stalo, je to přece pořád moje máma.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama