Probuzení

4. listopadu 2011 v 21:56 | Dragi |  Zrnka písku
Každé jaro si připadala jako znovuzrozená. Možná to bylo tím, že zimní spánek jí vždycky smrt připomínal. Jenže, stejně jako všichni, se k němu musela každoročně ukládat. Nevěděla, jestli je jediná, nebo i ostatní cítí ten strach. Podivnou předtuchu, která jí napovídá, že jednoho dne se už neprobudí...
Potřásla hlavou. Copak je to za myšlenky. Venku ožívá Podmoří a ona tu bude sedět se svými chmurnými úvahami? Ani za nic! Popadla košešinový kabátak a už vybíhala ze dveří.
Zhluboka se nadechla a rozhlédla se. Okolní kopce sice stále přikrývala pokrývka sněhu, ale vítr už voněl příslibem léta. Ostatní Podmořané se na zimu raději stahovali do nížin v okolí řeky Stín. Prý aby je teplo dříve našlo. Ale ona se nikdy nedokázala odhodlat opustit hory. Jejich hřebeny se sice proti bledé kopuli rýsovali téměř zlověstně. Cítila se tu však mnohem bezpečněji než na otevřených pláních.
Možná byla paranoidní. A nebo bláznivá, jak jí s oblibou říkali, ale... Měla pocit, že jí tu vidí. A chrání jí. Přeci jen, tady měla k moři nad jejich hlavami mnohem blíž. Jenže tyhle úvahy byly pro ostatní trochu moc pánbíčkářské, takže si je raději nechávala pro sebe.
Ale je na čase vrátit se do reality. Rázným krokem tedy zamířila za dům. A tam s jistou dávkou starostlivosti zkontrolovala svůj sad. Prohlédla karmínové větvičky jednu po druhé, jenom aby se ujistila, že se jim nic nestalo. Naštěstí mohla konstatovat, že těch pár odlomených pupenů budoucí úrodu neohrozí.
Po pečlivé obhlídce svého domova si konečně mohla s ulehčením oddechnout. Studánka sice bude potřebovat vyčistit a střecha z dračích šupin by už taky potřebovala vyměnit, ale... Zima tu rozhodně nezpůsobila tak velké škody, jak se obávala.
Bezmyšlenkovitě zamířila do lesa. Neměla nikam konkrétně namířeno, ale když uviděla tu rozložitou korunu a prastarý kmen, uvědomila si, že přesně sem jí její nohy chtěly zanést. Posadila se a zády se opřela tmavomodrou kůru. S rozkoší vdechovala vůni časných květů. Ještě nikdy se jí nepodařilo probudit se dřív, než byly plně rozvité. Postupně se jí začala klížit víčka a omámená klesla do nachových peřin mechu.
S výkřikem se probudila. Kolem už dávno poletovaly stíny večera a poslední paprsky ohňového draha prchaly za obzor. S úlekem se rozběhla k domovu. Jak se temnota prohlubovala, přibývalo i podivných zvuků, které ji nutily k čím dál většímu spěchu. Cítila na kotnících ovíjivý chlad výhonků hadince. Nesmí se zastavit!
Jak mohla být tak hloupá! Jako by nevěděla, že Podmoří ožívá až s posledním uhaslým plamínkem světla. Se soumrakem se vše probouzí. A má to hlad...
Běžela jako o život. S nadějí letěla k otevřeným dveřím svého srubu. Snad s každým krokem zakopávala o větve. Ale věděla, že si nesmí dovolit upadnout. Protože by jí už nenechali se zvednout.
Přepadla přes práh. Z posledních sil nalehla na dveře a pokoušela se je zabouchnout. Do domu ale chtěli i další. Sáhla za opasek pro nůž. Sakra! Musel jí při tom šíleném úprku vypadnout! Popadla první věc, která jí přišla do ruky a smetákem mlátila bez rozmyslu do větví, cpoucích se dovnitř.
Klap. Konečně! Je zachráněna! S úlevným povzdychem se zřítila na podlahu a namáhavě oddechovala.
Už se začala zvedat na nohy a s obtížemi se šourala do postele, když se ode dveří ozval cizí hlas...

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama