Finanční (ne)pohádka

24. září 2011 v 21:42 | Dragi |  Povídky
V kouzelné říši, kdesi daleko, žila jedna královská rodina. Starý král vládl svému lidu moudře a spravedlivě, měl však jednu slabost - svou jedinou dcerku. Uvědomoval si totiž, že kvůli povinnostem mu na ni nezbývá moc času. Proto se jí snažil splnit vše, co jí na očích viděl. Jak ale princeznička rostla, zvyšovaly se i její nároky. Nakonec musela mít každý týden novou róbu, včetně šperků a střevíčků. A tak se není čemu divit, že pokladnice brzy zela prázdnotou.
Dívenka se však svého luxusu nehodlala vzdát. Křičela a vyčítala, až jí její otec přislíbil, že sežene další peníze. Jenže... Kde je vzít? Zvedl daně. Ale ani to brzy rozharovačné princezně nestačilo. Rozhodl se tedy, že si půjčí od šlechticů. Těm ale také zanedlouho došla trpělivost, protože své zlaťáky od té doby nespatřili.
Král proto hledal jiný způsob. Nějaký, který by vydžel. Nakonec se odhodlal i ke kroku, před kterým ho všichni rádcové zrazovali - požádal o pomoc slovutného černokněžníka.

"Čeho si žádáte, urozený?" poklonil se před ním muž hubené postavy a pláště černějšího než smrt.
"Potřeboval bych peníze..."
"To není problém," usmál se host. A králi naskočila husí kůže.
"Skutečně?" nervózně se zasmál.
"Kdepak," zavtěl hlavou mág. "Stačí se jen domluvit, kdy si pro ně budu moci přijít."
"Za rok."
"Dobrá, ale pamatujte, že budete hořce litovat, pokud svůj slib nedodržíte!" zachechtal se a zmizel.

Královská pokladnice od toho dne přímo přetékala zlaťáky. Ať se z ní bralo kolik chtělo, peněz jako by neubývalo. A než se král nadál, uběhl rok. Ale ani on, ani rádcové stále nepřišli na to, jak černokněžníkovi vrátit dluh. Poslali k němu tedy poselstvo, jestli by jim ještě nemohl prodloužit lhůtu.

"Dobrá tedy," přikývl právě zjevený mág a podrbal své malé ošklivé stvoření za ouškama.
"Skutečně by vám to nevadlilo?" bázlivě se ptal král.
"Ale kdepak, jenom. Za rok od vás budu chtít dvojnásobek toho, co jsem vám půjčil."
"Tolik?" vydechl státník.
"Pokud se vám to nelíbí, můžete mi mé zalťáky vrátit v určenou lhůtu."
"Tak tedy za rok."
"Já věděl, že se dohodneme," usmál se černokněžník. "Tak pojď Úroku, je čas se vrátit domů."

Jenže ani příště neměl král dostatek peněz. A tak splátku stále odkládal a odkládal. Mág se vždy zjevil v přesně určenou dobu a pln pochopení ho ujišťoval, že se ani v nejmenším nezlobí, že se opět zpozdí. Král si ale pomalu začal uvědomovat, že nemá šanci svůj dluh splatit. Bál se to ale svému dobrodinci prozradit. Co kdyby mu už žádné peníze nepůjčil? Anebo na něj dokonce poštval tu ohyzdnou zelenošedou obludu - Úroka - která byla rok od roku větší?

O králových problémech si už brzy šeptali i vrabci na střeše, tak se není čemu divit, že se ta zpráva donesla i ke statečnému reku Vilémovi. Nabídl se králi, že mu pomůže. Když však uslyšel částku, kterou má za měsíc složit před černokněžníka, zbledl. Ale nakonec souhlasil. Zvláště, kvůli krásným hnědým očím princezny.

"Jste si jistý, že to tentokrát budete chtít zaplatit?" tázal se pobaveně černokněžník.
"A..Ano," vydechl král. "Jenom mějte prosím trochu strpení, můj posel je už na cestě."
"Dávám vám tedy čas do půlnoci," přikývl. "Ale pokud nedorazí, budete hořce litovat, že jste marnil můj čas!"
"Samozřejmě."

Určená hodina se blížila. Ale stále nic nenasvědčovalo tomu, že by přišla slíbená pomoc. Jenom nějaký nádeník táhl starý pytel po náměstí.

"Tak co, nechcete to přeci jen ještě odložit?" zeptal se muž v temném hávu.
"Možná..."
"Ne!" vykřikl ten plebejec s vakem. "Tady jsou vaše peníze! Popadněte je a zmizte!" hodil svůj náklad černokněžníkovi k nohám.
"Necháš to!" vykřikl mág, ale Úrok ho ani v nejmenším nehodlala poslechnout. Pustil se do zlata a čím více ho do sebe cpal, tím víc se zmenšoval. Až z něj nakonec nezbylo nic. "Vyhrál jsi, ale za jakou cenu? Do smrti toho budeš litovat!" zasyčel a zmizel.

"Kdo jste?" divil se zachráněný král.
"Přeci Vilém."
"To není možné! Šlechtic jako on by se nikdy nemohl odít v takové hadry!"
"Vážený, abych mohl vrátit váš dluh, musel jsem prodat své paláce, koně i drahý šat. Přesto však doufám, že váš slib stále platí a já se teď budu smět ucházel o ruku vaší dcery."
"Aby si mojí holčičku vzal takový trhan! Nikdy!" otočil se král a nechal stát překvapeného Viléma uprostřed přijímacího sálu.

A protože pokladnice opět zela prázdnotou, netrvalo dlouho a král posílal za černokněžníkem další poselstvo.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama