Prozření 2/2

14. června 2011 v 21:17 | Dragi |  Blumilaja

Seděla v kočáru a přemýšlela. Co mu asi Gerlik chce? A co s tím udělá ona? Zatrolené Zasvěcení. Mohla si teď v klídku sedět ve studovně. A co dělá? Jede v cizím kočáře za klukem, kterého ani nezná.
S trhnutím zastavili. "Bohové, stůjte při mně..." nehlasně zaprosila a vyskočila. Přímo doprostřed houfu výrostků.
"Fenzi! Už jsme se báli, že nedorazíš!" přivítal ji statný "medvěd" s dredy.
"Ale Gerli, copak by nás Fenzen někdy nechal ve štychu?" okřikl ho menší podsaditý pihoun.
"Jen se nedělej, nevím, kdo nás přemlouval, abychom se na něj už vyprdli," přisadil si vytáhlý zrzek. "Však znáš Peliga. Ten si vždycky navymýšlí."
Už jí z té změti jmen šla hlava kolem. Copak nemohli mít alespoň trochu odhledů? Ale vlastně... Ten jejich Fenzi je přeci zná.
"Tak vyrazíme. Už tak máme zpoždění," zapojil se do debaty hromotluk. Asi ten...Gerli.
"Kam?" vyklouzlo jí.
"Copak jsi zapomněl?" vyhrkl skrček. Že by Pelig?
Neurčitě zavrčela.
"Slibuješ nám snad celou věčnost, že si s náma konečně vyjedeš a najednou se tváříš, že o ničem nevíš?" rozohnil se trpaslík.
"Zavři zob. Prostě se mu nechce. Jako bys ho neznal," zastal se jí ryšavý kluk.
"Nejraději by se zdejchnul a někam si zalezl s knížkou," hlaholivě se rozesmál Gerli.
Neubránila se a také se ušklíbla.
"Jestli nechceš, nemusíš se kvůli nám přemáhat," promluvil opět zrzek.
"Ale Rawli," chtěl ho přerušit Pelig.
On ho však ignoroval a mluvil dál. "Vím, že si chtěl splnit slib, ale jestli se na to necítíš..."
"Stejně nechápu, jak může nejlepší jezdec na škole dávat přednost čtení," zabručel ten zakrslý protiva.
"Máš pravdu. Dneska nějak nejsem ve svý kůži," přikývla.
"Pořád tě trápí to Zasvěcení? Nedělej si s tím hlavu. Stejně to bude zase jen nějaká pitomá formalita," uklidňoval jí Gerli.
Ušklíbla se. Kdyby jenom věděli, že právě kvůli této "formalitě" teď místo svého kamaráda mluví s úplně cizí holkou... "Raději bych to ale nepokoušel..."
"No, alespoň nám můžeš dělat rozhodčího," usmál se Rawli.

*

Vrátila se ve značně podivné náladě. Na tomhle odpoledni sice neshledávala nic zázračného, ale... Na to, že nemá ráda lidi, kluky obzvláště. Jí to přišlo celkem fajn. Tedy až na Peliga, toho otravného nepřátelského šťouru. Ale i tak cítila, že bez něj by tahle parta tak nějak nebyla úplná.
Podivné. Celý život sama sebe přesvědčuje o své morální a intelektové nadřazenosti. A teď se její imaginární obrázek hroutí za jediné odpoledne. A co víc, jí to vůbec nevadí. Protože najednou jí tenhle Fenzi začal tak trochu zajímat. Kluk, který čte knížky, přátelí se s lidmi, se kterými je schopná vyjít. To zní skoro jako utopie. Tak kde se sakra schovává ten pověstný kostlivec ve skříni?
Sice věděla, že se to nemá, ale nedokázala tomu odolat. Každý má přece svoje chyby. Tak kde je schovává on? Podívala se pod postel, prohledala skříně, prozkoumala stůl... Ale stále nic.
"Jasně! Že mě to nenapadlo dřív!" plácla se do čela. "Tenhle svět, ať se zdá jakýkoliv, tvoří jenom její představy. Prachobyčejná halucinace způsobená tím fialovým čímsi." Když to vyslovila, ulevilo se jí. Ale taky jí to přišlo... Trochu líto. Přeci jen.
Opřela se o knihovnu a shodila několik svazků. A v tom jí napadlo, že sem se vůbec nepodívala. A přitom se jí to najednou zdálo tak logické! Ale kde začít? Zprava? Zleva? Zezdola? Shora? Ale co! Nikdy moc neholdovala systémům. Vytáhla tedy nejbližší knížku a začala v ní listovat.
Zabralo jí to sice mraky času, ale jí to ani tak nevadilo. Už ani nic nehledala, jenom si prohlížela další a další tituly, když na ní z "Podivuhodných tajemství" od Garline Toverové vypadl útržek papíru.
Rychle po něm chňapla. Písmenka jí sice samým vzrušením splývala před očima, ale i tak zhltla celou básničku. Musela si jí však přečíst ještě několikrát, než jí plně porozuměla. Nebo se jí to alespoň zdálo. Mozaika slov před ní skládala hrozivou a přitom krásnou scenérii. Jako by v tu chvíli pohlédla až na dno duše temnější než půlnoc bez jediného měsíčního paprsku. Ale ta čerň... Zářila. Sama se stávala světlem, přestože úplně jiným, než jaké kdy znala.
*
Šla spát se smíšenými pocity. Našla, co hledala. Avšak tahle zvrácená stránka jeho povahy jí okouzlovala snad ještě víc. Zároveň se začínala bát, jestli se skutečně nejedná jenom o halucinaci. A sama si nebyla jistá, jestli si víc přeje, aby se probudila ve svém těle, nebo opět tady.

*+*

Otevřela jedno oko a zamžourala jím na svět. Zazívala a odhrnula vlasy, které se jí pletly do pusy. Opět doma, blesklo jí hlavou. Ale žádné nadšení nepocítila. Možná se jí to vážně jenom zdálo, ale i v takovém případě by raději zůstala ve svém snu.
Spustila nohy z postele a dle svého zvyku se šourala do koupelny. Bez zájmu se umyla a opět zamířila do svého pelechu. Jenže když za sebou zavřela dveře, překvapeně zamrkala. Někdo jí tu uklidil! Úhledné komínky na stole, zem zející prázdnotou... A mezi tím trůnil malý papírek popsaný povědomým rukopisem:

Měla si tu tedy pěkný čurbes, princezno... :-)
Ale musím uznat, že mě docela potěšila tvoje knihovna.
Skutečně zajímavý výběr titulů. :-)
A ty kresby (poházené snad po celém pokoji :-P) vypadají slibně...
Ale o klavíru raději pomlčím...

Ps: To vážně musíš cvičit každý den?

Jak četla ty řádky, po tváři se jí rozlil úsměv. Radostný, přihlouplý úsměv. Věděla, že se teď chová jako všechny ty naivní husičky, kterými tolik pohrdala. Ale najednou jí to bylo fuk. Dokázala myslet jen na jediné - On to vážně nebyl jenom sen...
Konec
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama