Prozření 1/2

13. června 2011 v 21:29 | Dragi |  Blumilaja
Tato povídka původně vznikla k "Filozofickému tématu" tehdejšího (již zaniklého) blogu tématu týdne. Ale náhody se dějí. Proto se toto téma opakuje...



Ač si to odmítala přiznat, měla strach. Bála se tohoto dne více, než čehokoli jiného. Už tolikrát se uprostřed noci probudila s podivným bezejmenným děsem v srdci. A potom marně vzpomínala, co se jí vlastně zdálo. Nikdy na to nepřišla. Hlavně proto, že pravdu odmítala přijmout.
Jenže tenhle obřad prý změní vše...
*
Kdysi se téhle frázi smála. Ale potom to uviděla na vlastní oči. Její sestra Izabel. Dřív si s ní rozuměla. Jako by si četly navzájem myšlenky. Milovaly stejné knížky, společně pohrdaly hloupostí. Kolikrát takhle seděly na zídce a pošklebovaly se "věčně zamilované" Salmidě, která opět fňukala kvůli nějakému klukovi? Ani jedna, ani druhá nikdy nechápaly její okouzlení těmi namachrovanými pitomci, kteří umí akorát klít a sprostě nadávat...
Avšak potom přišel Izabelin velký den. A od té chvíle... Jako by to ani nebyla ona. Stydlivě klopila oči a podivně se usmívala, kdykoli procházely kolem školy mágů. A najednou svoje tajemství střežila jak dračí poklad.
*
Nadechla se a odhodlaně vykročila k zavřeným dubovým dveřím. Přeci těm červům nedopřeje to potěšení vidět ji ustrašenou! Nikoho sedícího v této místnosti, čekajíc na Zasvěcení, si nevážila. Vlastně pohrdlivě přehlížela všechny své vrstevníky. Holky - hloupé husy slintající nad kluky - arogantními tupými machříky bez jediné mozkové buňky. A s těmi rozhodně nechtěla mít nic společného.
Vzala za chladnou tepanou kliku a vstoupila. Očekávala snad všechno - trolly, bažinu, útes... Přece jen, Zasvěcení čarodějky musí mít nějakou úroveň. Jenže uvnitř ji čekal jen starý dřevěný stůl. Překvapeně povytáhla obočí. Na narudlé desce se líně začala zhmotňovat lahvička s fialkovou tekutinou.
"A to má být všechno?" zabručela. Ale nic se nedělo. Uchopila tedy nádobku a zamyšleně s ní točila v prstech. "Vypít, nevypít?" zamumlala, zatímco zápolila se zátkou. "Ale co!" vzdorovitě pohodila hlavou a obrátila obsah ampulky do sebe. A v tu chvíli svět zčernal.

*+*

Otevřela oči a zazívala. Odhrnula peřinu a bosýma nohama šmátrala po pantoflích. Žádné nenašla, a tak se vydala do koupelny bosky. S napůl zavřenýma očima se dovlekla k mosaznému umyvadlu. Nabrala vodu a chrstla si jí na rozespalý obličej. Narovnala se. A div že nevykřikla. Šokovaně zírala na lesklou plochu zdobeného zrcadla před sebou... Nevyděsila jí ani tak změna jejích kaštanově hnědých vlnitých vlasů na slámově žluté hřebíky. Ani to, že její roztomilý "nos jako knoflíček" nahradilo dlouhé špičaté cosi, nezpůsobilo její úlek. Ten měl na svědomí fakt, že tvář zírající ze zrcadla rozhodně nemohla patřit dívce.
*
Nenápadně se vplížila zpátky do pokoje. Potichounku za sebou zavřela dveře a s úlevou vydechla. Ještě aby to někomu musela vysvětlovat!
"Promiňte, já nejsem váš syn. Jenom jsem se čirou náhodou ocitla v jeho těle. Za den, za dva snad už zase budu pryč..."
Nejprve se pobaveně ušklíbla tomu nápadu, ale potom její úsměv pohasl. Co když...? Ne, to snad ne! Ale Izabel se od té doby chová skutečně podivně. Je to vůbec ona? Nezůstala Izina duše uvězněná kdesi daleko, zatímco v jejich domě se porducíruje bůh ví kdo? Zbledla. Nezůstane náhodou do konce svých dní?
"Stop! Konec! Tohle nemá smysl. Tak jako tak s tím nemůže nic dělat! Tak proč by se měla trápit!" polohlasně se okřikla, posadila se na postel a proti své vůli se rozbrečela.
*
Konečně se uklidnila. A zastyděla se za to, že nedokázala udržet své emoce na uzdě. Otřela si mokrou tvář do povlaku polštáře a rozhodla se porozhlédnout po pokoji.
Zarazil jí neobvyklý pořádek. Všechny věci přesně vyrovnané do komínků, nikde se nic nepovaluje. Se škodolibým úsměvem si představila, v jakém šoku bude asi skutečný obyvatel této místnosti, až se probudí v jejím brlohu. Ten se totiž nikdy nedostal do lepšího stavu, než "smetiště po atomovém výbuchu", jak to s oblibou titulovala její mamka.
Když konečně zvedla oči ze zcela prázdné podlahy a pohlédla na protější stěnu, zalapala po dechu. Celou ji totiž zabírala objemná knihovna! Proskočila k poličkám a zálibně si prohlížela tlusté hřbety knih.
"Mardegillova Magie. Ferstlův Bestiář...," šeptala okouzleně. "Heilsova Runová čarodějka!" vykřikla najednou. Jak dlouho se už po ní pídí! Prohledávala snad všechny knihkupectví i antikvariáty. A teď jí najde, jak si trůní na poličce... V pokoji nějakého cizího kluka, který ji s největší pravděpodobností ani nečetl! Taková nespravedlnost! Něžně pohladila smaragdově zelené desky, opatrně je otevřela a pustila se do čtení.
Jako obvykle při tom upadla do podivného transu, kdy nevnímala svět kolem sebe. Proto ani nepozorovala, že se dveře rozevřely a do místnosti vstoupila jakási žena.
"Fenzi, zase si čteš před snídaní?"
Vyplašeně zvedla hlavu.
"Copak vlastně hltáš tentokrát?" zeptala se opět neznámá.
Jenom nepatrně nadzvedla knížku, aby si to mohla tamta přečíst. Asi to bude jeho máma, blesklo jí hlavou.
"Zase Runová? Copak ses jí ještě nepřejedl?"
Zavrtěla hlavou. Chvíli jí to trvalo, ale když jí došel význam právě vyřčených slov, ztuhla jako ledová socha. Že by nějaký kluk skutečně dokázal docenit genialitu Heilsova příběhu?
"Tak pojď jíst, ty jeden knihomole!" přerušila ji vesele.
*
Při snídani se pokusila si ji nenápadně prohlédnout. Ale povětšinu času viděla jen zrzavé vlnité vlasy splývající po zádech a trochu kypřejší pozadí.
"To mi teda moc neřeklo," zabručela si pro sebe. Jenže jak má zjistit, kde se vlastně nachází? Toho kluka nezná a ani jeho matka jí není nijak povědomá...
"Tak co budeš vlastně dneska dělat?" otočila se na ní baculka.
A sakra. Teď už bude muset odpovědět. Co můžou, u všech lektvarů, dělat kluci ve dnech volna? "Asi si dočtu tu knížku," odtušila pak.
"To jsem si mohla myslet," usmála se "máma". Už chtěla odejít do kuchyně, když jí něco napadlo: "Hele, neslíbils náhodou Gerlikovi, že se u něj stavíš?"
"Mě se tam nějak nechce," pokoušela se získat čas. Jakpak má k němu jít, když netuší, o koho jde, natož kde bydlí?
"Tak na to zapomeň! Sliby se neporušují!" přiřítila se od kotlíku rusovláska. V tu chvíli jí po obličeji poletovaly modravé jiskry - znamení, že by ji už neměla dráždit.
"Tak dobrá, já za ním zaskočím."
"Pošlu s tebou Alfréda. Kdybys šel pěšky, zasekneš se v knihovně a Gerlik se tě jaktěživ nedočká!" prohlásila rezolutně.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama