Vysoko v horách 4

12. června 2011 v 18:10 | Dragi

Balvan za balvanem se prohlodávali neprostupnou kamennou bariérou. Připadalo mu, jako by to nikdy nemělo skončit. A přitom už nejméně týden všichni zajatci balancovali na pokraji zhroucení vyčerpáním! Ale ani teď jim otrokáři nedopřávali oddechu. Jak by také ne. Ztratili už příliš mnoho předrahoceného času na to, aby si mohli dovolit nějaké ohledy... A komu navíc záleží na tom, jestli jich přivezou o dva více nebo méně...
Koutkem oka uviděl svoji matku, jak klopýtla. Při pádu se marně pokoušela něčeho zachytit. A kameny, které držela v rukách za ní padaly jako meteority. Bezmyšlenkovitě odhodil svůj náklad a běžel k ní. "Nestalo se ti nic?"
"Ne, neměj strach, chlapče," usmála se na něj usty ze kterých jí stékala krev. "Jenom jsem se kousla do rtu. Jsem v pořádku..."
Jenže to už nad nimi stál jeden z dozorců. "Hybaj do práce, chásko líná!" zařval a s podlým úšklebkem nakopl ležící ženu.
"Nech ji být!" vztyčil se chlapec. A ač trýzniteli sahal sotva po bradu, vypadal v tu chvíli velmi hrozivě.
"Nebo co?" V tu chvíli už jim věnovalo pozornost veškeré osazenstvo soutěsky. Otrokář se hlaholivě rozesmál. "Jsi jen drzá malá krysa. A víš, co my s takovými, jako ty děláme?" V ruce se mu zaleskl nůž.
Stačilo jediné mrknutí oka. A najednou se kameny proměnily v hrozivé zbraně. Tyrani měli sice větší sílu i početní převahu, ale překvapení jim nedovolilo ani jednoho použít. A tak se zdálo, že odvážlivci dobudou vítězství bez ztráty jediné kapky krve. Jenže potom se vzpamatoval hrubián, který tuhle řežbu vlastně rozpoutal. A tak na Meriana najednou mířila bambitka. "Mě neunikneš, skrčku!" zaburácel.
Při pohledu na pistoli vzala většina nově osvobozených otroků do zaječích. "Vidíš? Tvoji přátelíčkové si zbaběle zachraňují vlastní kůži a tebe, tebe tu nechají!" poškleboval se chlapci hromotluk. "A právě proto jsi ty a tobě podobní odsouzeni nám sloužit!" zahalekal. "A teď, teď umřeš, skunku malej!"
Ozvlala se hromová rána. Ale výstřel se neškodně zaryl do písku. A hulvát jen překvapeně zíral na svou zkrvavenou ruku. Než se však stačil kdokoli vzpamatovat, opět popadl bouchačku a zamířil s ní mezi stromy. Tentokrát se však ozval výkřik. "A mám tě!" vítězoslavně vykřikl a vyrazil směrem k remízku. Z podrostu k chlapcově překvapení vyběhla drobná postava.
*-*
Utíkala jako o život. V poraněné ruce jí sice škubalo, ale musela to vydržet. Pomalu jí docházel dech. V tom se ozval další výstřel. Musí zrychlit! Jenže jak? Pomalu se jí už podlamovala kolena. Nádech, výdech, nádech... Další rána a bodavá bolest v rameni. A najednou... Zvuk padajícího kamení. A lidský výkřik. Nohy jí vypověděly službu. Ležela a čekala na smrt. Ta však nepřicházela.
Najednou jí kdosi podepřel hlavu a k ústům jí přistrčil čutoru. "Napij se." Namáhavě rozlepila oči. Usmála se.
"Ani to nebolelo..." Zatvářil se nechápavě. "Přeci smrt..."
Pohladil jí po vlasech: "Ale kdepak, blázínku. Na tu si ještě počkáš..."
*-*
Zdravou rukou přiložila na oheň a zachumlala se do houně, kterou pro ni našel ve stanu otrokářů. Po očku se po něm ohlédla. Zasněně hleděl až k obzoru, v očích ten důvěrně známí zastřený lesk... "Na co myslíš?" zeptala se.
"Na otrokáře. Na nás. A na svobodu," odpověděl po chvíli.
"Vážně?"
"Měli bychom odejít. Daleko. Pryč..."
"Proč myslíš?"
"Nenechají nás napokoji. Přijedou další a další... Tady už nejsme v bezpečí..."
"A tam, daleko, snad budeme?" Překvapeně se na ni zadíval. Skoro, jako by ji viděl poprvé. "Dálky se zdají lákavé právě proto, že je neznáme. Ale... Co když tam, za Hraničními horami, leží kraje mnohem krutější a nehostinnější než ten náš?"
Usmál se. Snad poprvé od chvíle, kdy přijela. "Svoboda je jen sen...," zašeptal.
"Jen abstraktním přeludem..," přidala se k němu a společně recitovali ty prastaré verše. Moc ráda poslouchala jeho hlas. Ač si z něj často tropila žerty, vážila si ho. Víc, než mohl kdokoli tušit. A nejednou se dokonce přistihla při myšlence...
*-*
Tiše sledoval dohasínající oheň. Ty prapodivně kouzelné odlesky, které vrhal na její tvář... Překvapila ho. Neskutečně mile. Nikdy by nečekal, že... By si s ní mohl takhle rozumět. Vlastně... Nakonec to možná není tak hloupý nápad... Možná... Bude vlastně rád, že... Zrovna ona... Bude jeho nevěstou...
Konec
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama