Vysoko v horách 2

24. května 2011 v 19:07 | Dragi

Probudila se s prvním slunečním paprskem. Mezi raní ptáčata se sice nikdy nepočítala, ale... Poslední dobou nějak vůbec nemohla spát... A jako pokaždé, když otevřela oči po téměř probdělé noci, ji přepadla podivná tíseň. Jako by za to všechno mohla ona! Ne že by jí ten náfuka nějak zvlášť chyběl, ale... Rozhodně ho odtud nechtěla vyštvat. On sem patřil. Měl tu rodinu, přátele... A ona? Přivezli ji před pár týdny kvůli nějakému pitomému slibu. Jen bohové vědí, jak jejího otce mohlo něco takového vůbec napadnout! Ale přísaha je přísaha... A tak ji odvezli z její rodné vesnice a nechali ji tady. A starej se holka! Povzdychla si. Ač nerada, musela přiznat, že... Se nechovala zrovna nejvstřícněji... Ale kdo by se jí divil? Nikdo se jí na nic neptal! Tak proč by se najednou měla chovat jako vzorná dceruška, která ve všem beze slova poslechne papínka?! Ano, popichovala, škádlila, dělala si srandičky... Ale copak to je důvod k tomu, aby někdo opustil vesnici? Cítila se vinná... A zároveň podvedená.
Ale nikdo to na ní nepoznal. Stejně zamlklá. Stejně zachmuřená... Copak je ani nenapadlo pátrat po tom, přoč jí přes tvář nikdy nepřelétl ani jediný úsměv? Ale to by po nich asi chtěla moc. Vždyť je jen budoucí žena jejich náčelníka. Tedy nikterak důležitá... To si vážně myslí, že jejiným posláním dívky je vdát se a rodit děti?! Samozřejně pokud možno syny... Dobře věděla, že nedokáže vše co kluci... Nenalhávala si, že by byla silnější, mrštnější či chytřejší než oni... Ale o tolik zase horší nebyla... Tak proč? Proč se o ní rozhodovalo jako o prodávaném koni? Prostě ji jednoho dne naložili, odvezli a pak řekli: "Tak tady je tvůj nový domov..."
Ale co se s tím zase trápí! Změní snad něco? Ne... S trpkým úšklebkem na rtech popadla vědro a vydala se k řece. Měla tohle místo ráda. Tady, hned u vodopádu. Přes hukot zpěněného živlu totiž neslyšela vůbec nic. Ani štěbetání těch pošetilých holčiček, které jednoho dne čeká stejný osud, jako ji.... Ani mudrování stařenek, že jen rodiče dokáží najít pro dívku toho pravého... Musela to slýchat odevšaď! Už se mu ani nedivila, že vstává za úsvitu... Alespoň tehdy tma zavřela ústa těm hlupákům! Ona ho nechtěla. On o ni nestál... Tak proč by se prostě nemohla vrátit domů a žít zase jako dřív?
Měla by se vrátit. Budou mít o ni strach. Tedy... Ne o ni samotnou. Spíš o ty děti, které by se nikdy nemohly narodit, kdyby se jí něco stalo... S posměšným výrazem zakroutila hlavou. Copak je vážně jediná, které se zdá celé tohle postavené na hlavu?
Krok střídal krok. S pohledem upřeným na zem, jako už tolikrát, kráčela k cizím stanům. Nikdy tu nebude doma! Ne! Najednou ji však něco donutilo zvednout hlavu. S úlekem shodila ze zad vědra a přitiskla se k nejbližšímu kmenu. Fascinovaně a záveň zděšeně zírala na přílivovou vlnu bojovníků, jak zaplavují jejich...její vesnici... Naskýtala se jí skutečně krutá, krvavá, vražedná podívaná... Ale stejně nedokázala odvrátit oči. Děti prchaly, co jim síly stačily. Ale nebylo jim to nic platné... Ženy se pokoušely schovat své ratolesti do záhybů sukní... Všechno marně. Konečně se objevili i muži se zbraněmi... Ale otrokáři měli takovou přesilu...
Úplně přestala vnímat okolí. A to se jí opět vymstilo. Uslyšela křupnutí větvičky, ale než se vůbec stačila otočit, přistála jí na rameni velká zpocená tlapa. "Hele kluci, tady se nám schovává ještě jedna. A docela pěkná..." zahalekal její objevitel.
Začala se bránit. Kopat, mlátit kolem sebe... Jediné, co si vysloužila, že ji ten odporný slimák s tváří prasete chytil za vlasy a zvedl do úrovní otvorů, které asi původně měly být očima. "Pěkně divoká lasička," zazubil se jen a smýkl s ní směrem k... přátelům? Po čtyřech začala couvat. Ale to už stáli všude kolem ní.
"Ale notak, my ti přeci nechceme ublížit... Že ne, kluci?" sehnul se k ní jeden z nich, provázený huronským smíchem svých kumpánů. Plivla mu do tváře. Najednou jí na tváři přistála facka
"Mrcha jedna drzá!" nenávistně ji probodl očima otrokář a setřel si z čela její slinu. A v tuhle chvíli se skutečně začala bát. Ne. Tohle není žádná hra, žádné kočkování. Tihle muži by se neštítili ji zabít. Nebo jí dokonce provést něco mnohem horšího... Strach ji pevně sevřel ve svém náručí. Skoro až nemohla dýchat. A svět se najednou ocitl v mlze...
Skoro ani nevnímala, jak ji vlečou do vozu. Pomalu se vzdávala naděje. Jakou by taky proti nim mohla mít šanci? Ale pak... Najednou byla volná. Jenom tam zůstala stát a nechápavě zírala na Meriana ve spárech těch odporných hroud masa a potu. "Eliano, běž! Uteč!" Konečně se probrala a vzala nohy na ramena. Jen jednou se ohlédla. Ale stejně ho už nespatřila.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama