Vysoko v horách 1

21. května 2011 v 21:04 | Dragi |  Povídky

Vysoko v horách, tam, kde se skalnaté štíty dotýkají nebes, se rozprostírala malá stanová vesnička. V čase před úsvitem se v ní ozývalo jen tiché a poklidné oddechování. Najednou se však z malého přístřešku vynořila hubená postava a plížila se ke středu ochranného kruhu. Zastavila se přes tím největším a nejhonosnějším z plátěných "domů". Louč na chvíli ozářila obličej vytáhlého mladíka, ale on se vmžiku opět stáhl do stínu. Váhal. Když už natahoval ruku k závěsu představující dveře, z temnoty nitra stanu se ozval skřípavý, ale přesto silný hlas: "Jen vstup, Meriane..."
Odsunul tedy látku, přikrčil se a vešel. "Jak jste věděl, že jsem to já?"
"Po ránu vždycky naděláš více hluku než rozespalé medvídě..," pousmál se stařec, "a navíc, kdo jiný by se mě odvážil rušit ještě před rozedněním?" Jinoch sklonil hlavu, aby skryl rozpaky. Snad ho neslyšela i Eliana! Určitě by se zase ušklíbala nad tím, že obětuje čas svého spánku přemýšlení nad nesmrtelností chrousta... "Ale nechme toho," přerušil tok myšlenek jeho společník, "Copak tě zajímá tentokrát?"
"Víte... Na slavnosti měl náčelník takovou řeč... Podle mě se mýlil..."
"Posaď se a povídej..."
Poslechl a hned spustil: "Tvrdit, že nás nic neomezuje... Trochu bláhové, nemám pravdu? Copak si můžeme dělat, co chceme? Ne! Třeba... Kdybych odešel na lov bez ostatních, odehnal bych jim stáda... A tak to tedy nesmím... Stále musíme brát na někoho ohledy!"
"Pravdu díš... Ale to, po čem toužíš by ti přinesla jenom samota..."
"Také jsem nad tím přemýšlel, ale... Copak se mohu jenom tak sebrat a odejít?"
"Běž, chlapče, běž," pokýval strarý muž smutně hlavou.
"Vážně?"
"Ano, ale až ti začne scházet lidská společnoct, klidně se vrať."
Merian už na nic nečekal a utíkal si pro věci. Ale stařešina ještě neskončil: "Běž, chlapče, běž a vrať se, až zmoudříš..."
Sbalil si uzlíček a s veselým pískáním se vydal k vrcholkům skal. Ani se neohlédl. Kolečně! Jen pryč od těch pout! Daleko! Daleko! Než si to ti protivové rozmyslí... Ne nebudou mu chybět! Nikdo z nich! Ani rodiče se svými hloupými zákazy! Ani ta hloupá Eliana se svojí věčnou pravdou! Ne! Už sem nepřijde! Nikdy! Nebude se jich doprošovat! Nedokážou ho mít rádi takového, jaký je? No dobrá. Tak ať si ho třeba nesnáší! On se bez nich dobře obejde!
*

Zpočátku si to skutečně užíval. Cítil v rukách volnost větru... Pod nohama mu ševelila tráva, jen pro něj... A mohl sledovat každý, každičký východ slunce bez uštěpačných poznámek o naivním romantikovi... Poznal, jaké je stát se orlem - pánem nebes, kterého už nikdy nikdo nepolapí do sítí poslušnosti. Pobíhal po kamenitých srázech nahoru, dolů... A nikdo mu neříkal, že jen marní čas hloupostmi! Konečně se mohl chovat jak chtěl. Nespoutaný, volný, divoký a neuchopitelný přízrak dávných snů... Halekal a poslouchal ozvěnu vlastních slov. A to vše bez obavy z trestu. Usínal při uklidňujícím praskotu dohasínajícího ohně...
Ale kouzlo tuláckého života se stejně ponenáhlu začalo vytrácet. Vyrobil panenku - přesně takovou, jakou si už dávno přála Maja - jeho malá černooká sestřenka... Ale najednou neměl, komu by jí dal. Natrhal si kytici třezalek, protože rád čichal jejich vůni... Ale kdykoli na ni pohlédl, připomněla mu Elianinu pihovatou tvář... A sám sebe přistihl, že už se nesměje, ba ani neusmívá, jako dřív. Jako by mu celý svět zešedl pod rukama... Stýskalo se mu. Ač si to zpočátku nechtěl přiznat... Ale ano... Chyběli mu. A moc. Rodiče... I když na něj stále měli nějaké hloupé požadavky. Sestřenky... Přestože ho nenechaly ani na chvíli napokoji. Elinana... Ano. I ona. Sice mu už od prvního dne přišla neskutečně protivná se svojí neudolateně dobrou náladou... Ale teď by ji klidně vymněnil za tuhle příšernou samotu! A tak si pokorně sbalil svůj uzlíček a vydal se k návratu...
*
Blížil se k vesnici. Teprve před pár dny ji opustil, ale přesto se mu najednou zdála tak jiná... Ale počkat! Něco je špatně! Ale co? Stany stojí na svých místech.... Z ohnišť se pomalu vznáší dým... No samozřejmě! Od kdy jejich ohně tolik čadí? Přikrčil se za nejbližší kamen a chvíli tiše pozoroval na první pohled tak poklidnou scenérii... Jenom vrtěl hlavou, jak se mohl nechat tak snadno zmást... Křik a nářky se nerozléhaly po celém údolí jen proto, že každé malé dítě dávno vědělo, že hluk by mohl přivábit ještě něco mnohem horšího, než otrokáře...
Svůj tlumok opatrně schoval pod plochý kámen a už se chtěl odplížit do bezpečí... Ale neudělal to. Přes všechna předsevzetí vyběhl ze své skrýše a řítil se přímo do největšího houfu nepřátel. Ne, nezešílel. Jenom mezi zarostlými chlupatými těly těch buranů uviděl drobnou postavičku s vlasy jako hořící pochodeň...
Nečekali ho. A to mu poskytlo nezanedbatelnou výhodu. Díky tomu dokázal alespoň na chvíli prorazit jejich řady. Ale sám nejlépe věděl, že jim nebude trvat dlouho, než se vzpamatují. A potom už bude jen otázka času, kdy ho udolají a opět popadnou svou původní oběť. "Eliano, běž! Uteč!" stačil ještě vykřiknout. Potom ucítil jen dutý úder do hlavy a svět se ponořil do tmy...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama