Šlechtičny: Naděje

6. května 2011 v 19:53 | Dragi |  Šlechtičny
Odešel jen na chvíli, aby vyměnil svoje "nóbl šaty" kočího za něco obyčejnějšího. Ale i tak se po návratu nestačil divit. Ta rozesmátá, zamazaná bosorka že je šlechtičnou? Navíc tou upjatou a perfekcionistickou lady Adeline?!
Poletovala mezi pracujícími jako motýl. Tu pomohla tady, tu támhle... Ani na chvíli se nezastavila. Sekala jako o život a v mžiku tahala za pilu, nebo odnášela dřevo k vesnici... S pobaveným úsměvem sledoval její nadšené pobíhání. Nemohl se však nechat zahanbit. Popadl tedy nejbližší sekeru a také se pustil do díla.
*
"Já tě znám," prohlásila důvěrně při večeři malá treperenda, která se usadila vedle Adeline.
"Majo, neobtěžuj hosty!" okřikla jí její matka.
Ale Adeline všetečné děvčátko očividně vůbec nevadilo. "Vážně? A odkud?" usmála se přívětivě.
"Z trhu."
"Vy si neposíláte pro čerstvé ovoce služku?" podivila se slečna Valeriana.
"Ale ona přeci nekupovala! Sama tam měla stánek!" bránila se Maja.
"To musí být nějaká mýlka..," snaži se dívenku uklidnit, ale jenom tím přilil olej do ohně.
"Ne! Není! Že si to byla ty?!" obrátila se holčička prosebně na Adeline.
Ta se schovývavě usmála a naklonila se k ní. Chvíli jí něco šeptala a potom se po dětské tvářičce rozlil blažený úsměv. "Nekecáš?" vykulila na šlechtičnu svá velká zelená kukadla.
"Ne. Ale nikomu to neříkej, ano? Bude to naše malé tajemství..."
"Tak jo!" horlivě přikyvovala, až se jí světle hnědé copánky namočily v polévce.
*
Najednou nevěděl, co si o tom všem má myslet. Celou tu dobu si byl tak jistý svým úsudkem... Mohl se snad zmýlit? Samozřejmě, její špatné vlastnosti byly neoddiskutovatelné. Panovačnost, jedovatost, pýcha... Ty všechny přeci projevovala po celou cestu. Ale teď jako by schodila masku. Kdo se pod ní vlastně skrývá? Skutečně si zaslouží to odsouzení, kterého se jí od něj dostalo? A co je přetvářka, ta chladná nedotknutelná dáma, nebo tohle veselé děvče?
Musel si s ní promluvit. Zjistit pravdu. A zároveň se toho děsil. Ona přeci nemusí poslouchat nějakého kočího... Ale... Ne! Tím by ničemu nepomohl. Musí tuhle maškarádu dovézt až do konce. Ať se mu to líbí, nebo ne.
*
Práce postupoval kupředu, ale on stále nenašel odvahu se zeptat. Vždyť ani netušil na co..."Promiňte milostivá, ale kdo vlastně jste?" Tak to by mu asi neprošlo... Chtěl tomu přijít na kloub. Ale zároveň si ponechat všechno svá tajemství... Ale to, jak se zdálo, nešlo.
*
Ani se toho nenadál a už jejich kočár zase uháněl k sídlu lorda Sebastiána. Ale on se ke svému cíli nepřiblížil ani o píď... Valeriana usnula... Teď nebo nikdy...
"Slečno Adelina, smím vás obtěžovat s jednou otázkou?"
"Proč by ne?" odvětila, očividně v dobrém rozmaru.
"Jak smýšlíte o svém případném sňatku s mým pánem?"
"A pročpak vás to zajímá?" Tón se i nadále zdál přívětivý, ale veselé ohníčky v očích nahradila neproniknutelná zeď.
"Jen bych chtěl znát váš názor..."
"Jste si však vědom toho, že já se o něj možná nebudu ochotná podělit?"
"Zajisté. To je vaše právo, paní," sklonil hlavu.
"Ale notak," zjihnul opět její hlas. "Nemusíš mě přeci takto titulovat."
"Jste šlechtična."
"Ale to nic neznamená." Překvapeně se na ni otočil z kozlíku. "Původ je přeceňován," dodala. "Ovládá naše žitoty, aniž by se ptal, jestli se nám to líbí, či nikoli. Kvůli němu teď jedu za tím vaším lordem, abych se možná stala jeho nevěstou. Co na tom, že ho vůbec neznám..."
"A to vám vadí."
"No.. Na to, že s tím člověkem mám spojit svůj život, o něm vím děsivě málo."
"Takže máte strach..."
"Přiznávám."
"Nebojte. Není to tak strašné, jak to vypadá..."
"Já vím..."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama