Šlechtičny: Překážka

21. dubna 2011 v 22:47 | Dragi |  Šlechtičny

Musí být opatrný. Tyhle lesy se jen hemží zbojníky. Jenže objížďka by si vyžádala týden času navíc. A ten oni neměli. Tak mu zbývalo jen doufat a trnout hrůzou při každém zašelestění větviček. Podezřívavě si prohlížel každý stín. Za každým zákrutem cesty viděl nebezpečí...Ale zatím se dařilo. Už se blížili k vesnici, takže trochu polevil v ostražitosti a... Jeho nejhorší noční můra se před ním zhmotnila v plné své velikosti. "Dobrý den, vašnosto!" halasně pozdravil odrbaný vesničan, kterého ve své hrůze považoval za loupežníka.
"Dobrý i vám," odpověděl na pozdrav a prásknul do koní. Už aby byli z toho prokletého lesa pryč!

Tryskem vjel do vesnice. Ale najednou mu do cesty skočil nějaká mladík. Měl co dělat, aby rozjetý kočár zastavil. "Co blázníš? Vždyť jsem tě mohl přejet!"
"Dál nemůžete jet, pane..."
"A to by mě zajímalo proč..."
"Předevčírem tu zuřila hrozná bouře, pane. V aleji popadlaly stromy... Ještě jsme je nestačili všechny odklidit... Moc nás to mrzí, pane.."
"Co se děje?" vykoukla z kočáru slečna Valeriana.
"Bohužel to vypadá, že nás čeká další neplánované zdržení..."
"Tak to můžeme vzít jinudy, ne?" divila se dívka.
"Obávám se, že to nepůjde. Museli bychom se totiž vrátit i přes řeku..."
"Cože? Vy jste ti blázni, kteří se málem utopili u brodu?" vyhrkl hnědovlasý mládenec, který je prve zastavil. Potom si ale uvědomil nevhodnost svého chování a začal se omlouvat. "Promiňte, já... já to tak nemyslel..."
"V pořádku," kývla na něj Adeline a lehce vyskočila na cestu.
"Kdybyste bývala řekla, mohl jsem vám připravit schůdky," připomněl se kočí.
"Proč bych si stále musela nechat sloužit, když to zvládnu sama?" obrátila se na něj s úsměvem.
"Jak se vlastně jmenuješ?" otočila se zpět na sotva dospělého chlapce.
"Kryštof, paní," uklonil se jí málem až k zemi.
"Nemusíš se mi kořit. Jsem jen člověk. Stejně jako ty," chytila ho za rameno a přiměla ho, aby se opět narovnal. "A teď nás doveď k té aleji, ano?"
*
Rytmické zvuky sekání je provázely skoro od poloviny cesty. "Jak dlouho bude ještě odklízení trvat?" chtěl vědět.
"Nejméně týden, pane."
"Tolik?"
"Bohužel většina mužů před nedávnem musela odjet."
"Museli odjet? Proč?"
"Skotlařané nás požádali o pomoc, pane. Jejich stáda totiž napadli hladoví vlci... A mají příliš málo honáků..."
"Kdo??"
"No Skotlařané... Bydlí tady... kousek za kopcem..."
"Ve vesnici zvané Skotlary, viď?" zapojila se do hovoru Adeline.
"Jak to víte?" obrátil se na ní mladík.
"Znávala jsem jednoho takového..."
"Vážně? A koho?"
"Jmenoval se Francek. A prodával u nás na trhu koně."
"Myslíte Jankovic Francka?"
"Jo, tak nějak se myslím jmenoval..."
Po chvíli už rozhovor přestal sledovat. Nechápal to. Už zase. S baronesou či s Valerianou sotva prohodí pár slov... A se zcela neznámým klukem si rozpráví... jako by byli staří přátelé....

Když uviděl zpřelámané stromy, které zahrazovaly cestu, stáhnul se mu žaludek. Spoušť, která se před ním rozprostírala ho zmrazila svou bezohledností. Jak neuvěřitelná síla jí musela mít na svědomí? Kolem se válely vzrostlé stromy rozházené jako párátka. Támhle ležel strom vyvrácený z kořenů. Vichřice si s ním pohrávala jako s hadrovou panenkou... Tak zuboženě najednou vypadala ta krásná krajina, kterou tak důvěrně znal...
Najednou ho z chmurných úvah vytrhl dívíčí smích. Otočil se... A s překvapením hleděl do očí té dívence z Hostince u Býčího rohu. Usmála se na něj. A v tu chvíli pochopil, že to nebyl sen.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama