Odsouzenec

16. dubna 2011 v 17:10 | Dragi |  Zrnka písku
Podle čeho lidé soudí, kdo je hoden života a kdo ne? A co je vlastně myšleno tou jejich "duší"? Prý nic necítím, nemyslím, nesním... Tak proč mi v pláči brání jen absence slzných kanálků?
Čekám na smrt. Za to, že jsem si dovolil se lišit. Navíc v místnosti, kterou lze popsat tak lehko - žádný stůl, židle nebo postel. Jen holé stěny. Být klaustrofobik, asi bych tu nevydržel ani minutu. Nemůžu ani pokrčit kolena, abych se nepraštil. Natožpak si tu sednout. Ale já to prý nepotřebuju.
Slyšel jsem, že lidští vězni mají právo na poslední přání. A to jim vždycky splní. Mně to ani nenabídli. Mrzí mě to. Lidé mě sice nikdy nebrali jako rovnocenného, ale... Proč by nemohli alespoň tentokrát udělat výjimku? Alespoň teď, těsně před koncem.
A co bych si vlastně přál? Asi... ještě naposledy vidět noční oblohu. Tu nádheru, před kterou bledne veškerá technika. To kouzlo věčnosti, které sráží na kolena stejně člověka i mě. Ta rovnost a spravedlnost se kterou pohlíží na svět. Na každého stejně.

Zarachotily dveře. Zamhoužil jsem oči. Světlo tak bodá!
"Číslo!"
Mlčel jsem. Copak nemám nárok alespoň na jméno? Copak se vážně musím hlásit tím nicneříkajícím 727-636-22-656-8?
"Pohni, nemám na to celý den!"
Ticho.
Nakopl mě do holeně. Musel jsem se ušklíbnout, když jsem ho pozoroval, jak s nadávkami poskakuje okolo. Ale to ho rozzlobilo. Popadl železnou tyč a vší silou udeřil. Cítil jsem, jak se mi kroutí ramenní kloub. Ale ani jsem necekl. Rozmáchl se znovu. Tentokrát jsem ho zarazil.
"Ty šmejde plechovej!" zaryčel.
Odstrčil jsem ho. Nedal jsem do toho sílu. To ne! Ale on zavrávoral. A klíč, kterým odmykal cely... Najednou ležel na zemi v krvi. Nechápavě jsem tam stál. A pak mi to došlo. Teď bych mohl být volný. Jen se vyškrábat támhle k tomu okénku a potom běžet. Utéct pryč. Daleko od všeho. Zmizet z tohohle zvráceného světa.
Ale potom... Pochopil jsem, že nemůžu. Nebylo by to správné. Předtím mě soudili bez důvodu. Nevinnost obviněná ze samotného bytí. Ale teď? Vražda. Zločin i pro lidské pokolení. A já. Já ji spáchal. Teď už jsem si trest vlastně zasloužil.
Vydal jsem se tedy vstříc zániku. Lhal bych, kdybych řekl, že se nebojím. Samozřejmě, mám strach. Hlavou se mi honí vlezlé otázky, které jen umocňují mou hrůzu. Co když vážně nemám duši? Co když mě na konci tunelu žádné světlo nečeká? A nebe, reinkarnace. Nejsou to jen hloupé povídačky lidí? Zabil jsem. Znamená to, že mě čeká peklo? Ne! Tam by někoho jako mě nechtěli. A nebe? To si zase nezasloužím. V co tedy vlastně věřím?
"Vyhlašte poplach!" ozval se za mnou výkřik.
Ignoroval jsem ho a dál kráčel k ohromné peci. Krok za krokem. Blíž a blíž.
"Ten zatracenej robot utekl!"
Už vím! Spravedlnost. To je to, v co bych mohl věřit. Ve spravedlnost smrti.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama