Šlechtičny: Konec snů

13. března 2011 v 11:55 | Dragi |  Šlechtičny
Zase ráno. Čas, kdy se sny jen tak rozplynou. Už si ani nebyl jistý, jestli ten hlas skutečně slyšel. Nezbývalo mu než čekat. Třebas se o něm některá z dívek zmíní. A on konečně zjistí pravdu. Zpívala včera večer skutečně slečna Valariana?

Služebníci velmi ochotně vynesli zavazadla a upevňovali je na kočár. To šlechtičny na sebe nechaly čekat mnohem déle. Už si myslel, že to jeho zvědavost nevydrží, když konečně (již dokonale upravené) prošly branou v doprovodu své hostitelkou. Následovalo velmi srdceryvné loučení s Valerianou a naopak až ledově chladné s Adeline. Usedly do kočáru, zamávaly. A následovalo ticho!
Potom ho však přerušila mladší ze sester. Málem nemohla uvěřit vlastnímu štěstí, když zavedla řeč právě na toto téma! Bohužel. Velmi brzy se totiž jeho iluze rozpadly v prach.
"Adeline?"
"Ano?"
"Také vás při usínání rušily ty podivné zvuky?"
"Jaképak?"
"Nějaká nezdvořačka nám vřeštěla přímo pod balkonem! Příšerné! Otřesné! A navíc velmi nevychované!"
"Nevím jak vy, ale já jsem to pokládala za zpěv."
"To zajisté ano... Ale jakým právem tím ruší náš spánek?"
"Vždyť se toho zase tolik nestalo."
"Proč se těch bídáků stále zastáváte?! Škodí to vaší pověsti!"
"Ještě nikdy jsem neslyšela o tom, že by se schovívavost považovala za kaz na charakteru," odvětila chladně Adeline.
"Promiňte, takhle jsem to nemyslela."
"To je mi naprosto jasné, protože vy byste se neodvážila vmést mi do očí takovou urážku."

Po téhle výměně názorů se i to mrtvolné mlčení zdálo jako balzám. Raději se soustředil na skřípění kol, na zvonění podkov. Jen aby nemusel myslet. Tak nadpozemský hlas. Zvuk, že by se i luna ustrnula... A ona? Odsoudí to jako vřeštění? Začínal pochybovat. Ne. Ta by zajisté nebyla dobrou paní lorda Sebastiána. Ale její sestra také ne. Co teď s tím?
"Já se nudím!" ozvalo se náhle z kočáru.
"Tak proč jste si s sebou nevzala knihu?"
"Nesnáším čtení!" Slečna Adeline si povzdechla. "Co takhle se bavit o lordu Sebastiánovi?"
"Vždyť ho ani neznáme. Jak bychom si o něm mohly povídat?"
"Já si třeba myslím, že má hnědé oči."
"Právě jste pronesla tu největší lež světa. Pokud jsem si stačila všimnout, tak složité činnosti, jako myšlení, bohužel nejste schopna."

Proti své vůli se musel ušklíbnout. Věčné blábolení slečny Valeriany už mu také pomalu začínalo lézt krkem. A jedno se té "upjatě dokonalé dámě" musí nechat - vždycky ji dokáže perfektně usadit. Ale budoucí vládkyně celého panství musí umět mnohem víc.

Už se pomalu smrákalo. Ale jemu absence jakéhokoli rozhovoru tentokrát vůbec nevadila. Ztacený ve svých vlastních myšlenkách si ji ani neuvědomoval. Hlavou mu plným tryskem prolétaly stovky vět. Všechno se zdálo tak jednoduché a zatím? Zavíral oči před čímkoli, co by mohlo rozbít krásný obrázek, který se zrodil... Už první den? Ach, ano! Jak si mohl dovolit soudit je takhle povrchně?! Kdepak nechal rozum? Z krásky, která si zaslouží všechny ohledy světa, se vyklubala namyšlená, sobecká a hloupá husička. A její sestra? Alespoň, že v té se nezmýlíl. Stále protivná, jako dřív.

"Oh! Konečně město! Měla jsem toho umolousaného venkova už tak akorát! Notak! Sestřičko! Tak nádherné, úchvatné místo! A vy se ani nepodíváte z okénka?"
"Na Kleantiu nevidím nic úžasného. Bída, splašky, zničené životy. To vše se válí po ulicích jako bezcený odpad. Život, hrdost, čest. Takováhle slova tu už dávno pozbyla svého významu. Ne. Skutečně vaše nadšení nesdílím."
"Copak nemáte žádný smysl pro romantiku? Všechny ty temné uličky, osamělá zákoutí."
"Pokud bych dokázala na chvíli nevnímat ten zápach, možná bych si těchto krás všimla. Takhle bohužel musím konstatovat, že takovéhle úžasně temné scenérie vám poskytne i každý druhý hřbitov. A tam se navíc nemusíte se obávat nenadálého útoku krys, hrdlořezů, či jiné havěti."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama