Šlechtičny: Zmatek

24. února 2011 v 19:47 | Dragi |  Šlechtičny
Když baronesa uviděla tu zpoušť, kterou způsobil, zatočila se jí hlava a skácela se k zemi.
"Ona omdlela! Co jste to provedl!" vykřikla srdceryvně slečna Valeriana.
Zastyděl se. A litoval, že neodolal tomu pokušení a raději nezůstal v kuchyni. Vždyť všechno tohle byla jeho vina! "Chudinka Evangeline!"
Adeline také nemeškala. Velmi rychle zmobilizovala služebnictvo poschovávané v okolních pokojích. Ani se toho nenadál a už několik lokajů ukládalo baronesu na lenožku, kuchařka přinášela mátový čaj a služebné zametaly střepy.
"Co uděláme s tímhle... Bídákem?" otázala se sestry Valeriana.
"Nic."
"Cože? Vždyť zničil - To snad nemyslíte vážně!"
"Ale ano. Jelikož nepatří mně, vám ani Evangeline, nemůžeme ho nijak potrestat. O tom totiž může rozhodnout pouze jeho pán - lord Sebastián."
"Ale..."
"Chcete snad rozhněvat svého nastávajícího tím, že si budete přisvojovat jeho pravomoce?"
Valeriana sklopila zrak a její tváře se zbarvily lehce do červena. "Ale vždyť si také může vybrat vás."
"Takovou chybu by snad žádný muž neudělal."
"Nepodceňujte se!"
"To skutečně nedělám. Spíše se mi zdá, že jen hlupák by si vybral dívku s vlastním názorem, když může mít tak rozkošnou a poslušnou ženušku, jako jste vy."
"Děkuji."

Adeline se jen poťouchle usmála. Tak podlé! Urážku zabalí do krásných slovíček a její sestra, netušíc nic zlého, ji za ní ještě poděkuje! Takhle zneužívat dobrosrdečnosti a naivity lidí kolem sebe! Zvedal se mu z ní žaludek. Měl už sto chutí jí vykřičet svou nenávist do toho chladného, netečného obličeje! Ale... Musí se udržet. Nesmí se unáhlit.
"Sestro, měly bychom mu však uložit nějaký trest."
"A pročpak?" otázala se Adeline.
"On poslouchal! Schovaný za dveřmi nás pozoroval! A to se přeci nesluší!"
"Ale notak. Vždyť za nás zodpovídá svému pánovi. A teď by nás měl jen tak nechat osamotě s úplně cizími lidmi, kteří by nám mohli ublížit?"
"Cože? Proč by nám měla baronesa ubližovat? Vždyť je to naše sestřenka!"
"Ale jak to může vědět náš kočí?" usmála se blahosklonně na Valerianu. Potom se otočila na něj: "Být tebou, raději bych se na chvíli ztratila. Nebo by sis také mohl vysloužit bič."
*
Poslechl ji, ale hned v zápětí toho litoval. Sice by si pravděpodobně vysloužil krutý trest, ale... Ona by neokupovala jeho mysl! Zase mu hlavou vířily stovky otázek. A všechny se týkali slečny Adeline. Copak mu nemůže dát ani na chvíli pokoj? Očividně ne.
Proč se ho zastala? Copak nevidí, že ji nesnáší? Nebo snad objevila jeho malé tajemství? A jak je možné, že ji zná služebnictvo a paní ne? Nebo to jen předstíraly? A proč by to dělaly? Proč ji, stejně jako její sestru, nerozhořčilo, že je poslouchal? Věděla snad o něm už předem? Proč by ho ale neprozradila? A jakto, že ji služebnictvo tolik miluje? A dost! Už ne! Nemá ani sebemenší chuť se jí zabývat!

"Máš docela štěstí, brachu. Nebýt pod ocharnou milostivé slečny, ještě dnes bys přišel o ruku," poznamenal komorník, který právě vešel do kuchyně.
"Já ti tak závidím!" začala se rozplývat zrzavá pomocnice kuchařky. "Už za pár dní může být tvou paní."
"A co na tom vidíš pozitivního?" pohrdlivě si odfrkl.
Až po chvíli mu došlo, že tohle si měl raději nechat pro sebe. Celá kuchyň totiž ztichla a všechny zraky se upíraly na něj. Mrtvolné ticho otravovalo vzduch.
Snad všechna ústa se už nadechovala na odpověď, ale pokojská je předběhla: "Nechte ho být. Jestli mu to nevyjevila sama, měla k tomu asi nějaký důvod. A nebo to prostě vidět nechtěl."
A tím veškerá jejich přátelská konverzace ustala. Jediná slova, kteých se mu od nich od té chvíle dostalo, tvořily potají šeptané urážky.
Raději se tedy odebral na lože. Ale rozhodně ho nečekala klidná noc. Myšlenky mu nedaly spát. Už zase.
Vykradl se tedy z komůrky. Kam ale jít? Na tváři ucítil závan větru z pootevřeného okna a měl jasno. Ano! Zámecký park za úplňku... To bude nádhera! A okna v přízemí nebývají vysoko.

Vlahý vítr mu po chvíli přinesl klid. Už se chystal, že se vrátí, když... Uslyšel zpěv. Ale takový - skoro až nadpozemský. Snad i měsíční víly by při něm sestoupily na zem a daly se do tance. Se zatajeným dechem se tedy vydal za hlasem. Jenže než stihnul přijít blíže, kouzlo pominulo.
Do nočního ticha se ozvalo rozhořčené nadávání: "Kdo to tady vřeští? Já CHCI spát!"
Potom jen provinilé "Promiň", klapnutí okenic a ticho.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama