Šlechtičny: Záhadná

4. února 2011 v 16:20 | Dragi |  Šlechtičny
Jediným zvukem, který je provázel na cestě, se opět stalo drkotání kol na kamenech. Už se pomalu vzdával naděje, že uslyší zvuk lidského hlasu dříve, než dojedou do dalšího hostince, když tu promluvila slečna Valeriana: "Směla bych se vás otázat, předrahá sestro, proč jste marnila svůj drahocený čas s tím pobudou? Vždyť jen obtěžoval hostinskou..."
"Ale též rušil mou snídani."
"Oh! Bídák! Divím se, že jste ho tedy nenechala zbičovat!"
"Vy snad v jedné ze svých truhel ukrýváte bič?"
"Ne, to ne. Ale kočí jeden má -"
"Avšak pach krve by naše koně pravděpodobně znervozňoval."
"Jak jste moudrá! Něco takového by mě ani nenapadlo!"
"Ale kdeže. Jenom se umím dívat kolem sebe."

Ušklíbl se. Tak takhle to je! Jak jen si někdy mohl myslet, že by ona jednala z nějakého nesobeckého popudu?! A ke své sestře se chová skutečně velmi přezíravě. Slečna Valeriana se s ní snaží sblížit, zalichotí jí. A ona? Místo aby kompliment přijala, raději svou cestu zostudí takovými příkrými slovy!
Jak se ponořil do vlastních myšlenek, úplně přestal vnímat cestu. A to se ukázalo jako veliká chyba. Rozcestí proletěl, aniž by si ho vůbec všiml. A než se nadál, ocitli se v krajině, která mu vůbec nic neříkala. Jenže... Kočár na takovéhle pěšince přeci neotočí! Nezbývalo mu tedy, než pokračovat a doufat, že najde opět správný směr dříve, než si toho všimnou šlechtičny.
Jeho naděje se však zhroutila ve chvíli, kdy z okénka vykoukla hlava slečny Adeline: "Kampak nás to vezete? Pokud vím, touhle doubou jsme už dávno měli být v Kleantiu."
"Trochu jsme zabloudili."
Když citlivá Valeriana uslyšela tuto hroznou novinu, začaly se o ni pokoušet mdloby. "Cože? Vy vrahu! Bídáku! Vyvrheli! To bude má smrt!"
Hrozně se zastyděl. Jaká hrozná muka připravil pro tuto křehkou krásku svou nepozorností!
Avšak její sestra pro jeji jemnou letoru neměla ani nejmenší pochopení: "Tiše! V tomhle fňukání se nedá přemýšlet! Pokud se nemýlím, nedaleko odtud se nachází sídlo baronesy Evangeline. Asi nám nezbývá nic jiného, než ji požádat o pohostinství..."
*
Sotva po hodině jízdy se na obzoru objevila silueta velkolepého sídla. Musel se sám sebe ptát, jak je možné, že slečna Adeline tak dobře zná zdejší kraje, když podle vyprávění svého bratra nikdy neopustila zdi Severního hradu. Avšak dnes jí za to byl - sám tomu téměř nemohl uvěřit... Vděčný? Ano, přesně tohle slovo se tam hodilo!
*
Vyjednat s lokaji vpuštění do zámečku se ukázalo jako skutečně tvrdý oříšek. Z nějakého, jemu neznámého, důvodu mu nevěřili ani nos mezi očima. Když už to vypadalo, že budou muset odjet s nepořízenou, zaslechl za sebou klapání podpatků na dláždění. Otočil se. "Slečno, vraťte se prosím do vozu. Mohla byste se nachladit," donutil se k zdvořilosti, která se mu samotnému příčila.
"Ale kdeže," odvětila s úsměvem, jako by si ani nevšimla, jak mu zjevný odpor křiví rty, "zdržím se zde jen krátce." Poté se obrátila na neochotné sluhy baronesy. "Rudolfe, Greaci, pročpak už neotvíráte bránu? Po dlouhé cestě jsme unavené a rády bychom si odpočinuly."
Nestačil se divit, jaká změna se udála se zatvrzelci. "Oh, promiňte. My jsme netušili, že to právě vy jste zavítala k nám. Samozřejmě, hned to napravíme."
"Děkuji vám."

Neuvěřitelné. Jak jen to dokáže? Stačí se jen usmát a každý ji zobe z ruky! A přitom rozhodně nepatří mezi vyhlášené krásky. Ano, její plavé vlasy, spadající v ladných vlnách na záda, by se daly označit za půvabné. Obličej nevykazuje žádné přílišné nesrovnalosti a na útlou postavu se nabízí vskutku pěkný pohled. A její oči by básník pravděpodobně nazval uhrančivými. Ale nic víc.
Tak proč se každý podřídí jejímu přání? A odkud navíc znala jejich jména? Nedokázal si pomoci, ale ta ledová královna se mu proti jeho vůli vkrádala do myšlenek. O co raději by přemýšlel o půvabech slečny Valeriany, ale... Záhadnost její sestry mu to nedovolila.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama