V pasti rámu

20. února 2011 v 12:00 | Dragi |  Povídky
"Zab ho," pronesl ledově můj odvěký nepřítel. "Ale pomalu," dodal po chvíli. Několik rukou mě popadlo a táhlo do vedlejší místnosti. A za námi, téměř tanečním krokem, kráčela ona. Má víla, můj kat. Ač jsem ji tady dříve nespatřil, připadala mi tak podivně známá. Jako tvář přítele, se kterým jste strávili dětství...

Klaply dveře. Nechyli nás osamotě. Jen já, ona a její dýka. Pohrávala si s ní v ladných ručkách. Asi bych se měl bát, ale já dokážu jen fascinovaně zírat na ten půvabný tanec smrti. Přitočila se ke mně a švih! Po rameni mi stékal pramínek vlastní krve. Potom mi ostřím přejela po tváři. Ale tak jemně. Jak dotyk motýlích křídel. Posadila se naproti mně a věnovala mi jeden ze svých nevyzpytatelných pohledů. Neznám ji, ale jako bych tenhle výraz na její tváři vídal den co den.
Tříštění skla. Výkřiky. Zvonění mečů. Každý by se při těch zvucích vyděsil. Nebo se alespoň otočil. Ale ona se jen bezeslova zvedne a přistoupí ke mně. Rukou mi počechrá vlasy, dýkou pohladí krk. A v nezměněném rytmu kroků mě obchází. Nemám strach. Možná jsem blázen, ale. Jako by mi ani nechtěla ublížit. Jako by to celé byla jen přesně naučená hra...
Rozrazili dveře. Moji přátelé, kteří mě přišli zachránit. Když uviděli zbraň v jejích rukách, vrhli se na ni a strhli ji k zemi. Jak násilné a hrubé se mi to zdálo. "Nechte ji!" chtělo se mi vykřiknout. Ale roubík v ústech zamezil veškerým mým snahám.
*
"Nemůžete ji popravit!"
"Co blázníš, vždyť tě chtěla zabít!"
"Na to se tě neptám. Řekni mi, co jí může zachránit od šibenice!"
"Nic. Vlastně, teda..."
"Tak mluv!"
"Svůj život by si zachovala pouze v případě, že by si ji někdo z nás vzal. Ale to je nereálné."
"Udělám to."
*
Svatební pochod se rozléhal kostelem jako kanonáda. A její pohled vyděšené laně. A šaty barvy krve. Připadal jsem si spíš jak její kat, než ženich. Vystrašenou, nechápavou ji táhli k oltáři. Slova kněze jsem ani nevnímal, protože jsem nemohl spustit oči z uzlíčku neštěstí třesoucím se po mém boku.
"Polibek, dejte si polibek!" A potom už jen ticho.
*
Svatební noc. Ženy se při ní prý snaží působit svůdně. Ale ona se jen schoulila do nejvzdálenějšího koutku manželské postele, jako by čekala ránu. Chtěl jsem ji utěšit, ale když jsem se jí dotkl. Poplašeně vyskočila a schovala se do rohu pokoje. A ty oči plné děsu.
Možná jsem udělal chybu, připustil jsem si. Ale copak jsem mohl jednat jinak? Dovolit jim, aby ji zabili a pak jen sledovat, jak nechají její mrtvé tělo napospas dravcům? A žít navždy s výčitkou? Unést ji? A zradit rod, přátele a jí ještě víc poplašit?
*
Moje žena se vymyká jakýmkoli pravidlům. Po nocích tančí ztichlými pokoji mého domu, doprovázená jen zvukem vlastních kroků. A před plesy, pořádanými na její počest, se schovává do skříně. Víno pije z hrníčků a skleničky schovává po zahradě. Ale takhle to už dál nejde! Zvláště ne teď, kdy má přijet moje matka. Doslechla se o svatbě, a tak si rovnou jede novou snachu zkontrolovat.
Jenže ona, jako by moje domluvy ani neslyšela. Jen si dál pohrávala s oblázky a tiše si broukala. A smuteční barvy svého svatebního roucha si nedala vzít. A když jsem domluvil, jenom se zasmála a zase odběhla pryč.
*
Matka se k ní chovala nanejvíš schovývavě. Skousla, že má nevěsta pobíhá po sídle bosky, ani se nezlobila za její nezpůsoby u stolu. Všechno to vypadlalo téměř idylicky... Ale potom přišla ta osudná večeře...
*
S důstojností sobě vlastní povstala a pozvedla číši (hledal jsem ji snad dvě hodiny): "Drazí příbuzní, přátelé. Jak víte dnes jsme se tu setkali, abychom se seznámili s novou chotí mého jediného syna. Tato půvabná dívčina..."
V tu chvíli se má milovaná rozesmála. Všichni se na ni pohoršeně otočili. Ale ona si jich ani nevšimla. Jen dál, se značným zaujetím, pozorovala hru dvou psíků v zahradě. A v tu chvíli mé matce došla trpělivost. Uhodila pěstí do stolu.
"A dost! Odjíždím! Dokud tu bude ona, mě tu neuvidíte!" A odkráčela.
*
Chytil jsem jí zaloket a dotáhl do svého pokoje. "Co to mělo znamenat?" Nevnímala mě. Už zase! Jenom teskně zírala na krajinku vedle okna. Trhnutím jsem ji donutil, aby se mi podívala do očí, ale ona je ihned sklopila. Kdybych měl tehdy čas přemýšlet, jistě by mi došlo, že s obrazem není něco v pořádku. Ale má mysl byla zaslepena zlostí. "Copak se nemůžeš chovat normálně? Alespoň jednou, jedinkrát? Proč mi to všechno děláš?"
"Protože jsem tě milovala...," neslyšně zašeptala a přisunula si židli k obrazu. Stoupla si na ní, rukama se opřela o rám a naposledy se otočila.
"Sbohem." A potom skočila.
Zmizela. A její tvář se objevila na plátně. Tam, u altánku. Hned pod vodopádem. A já konečně pochopil. Odešla mi. Odešla zpátky do obrazu. Zpátky do světa, kterému rozuměla. A mně po ní zůstala jen podobizna. Podobizna, která už roky visela v mém pokoji. Podobizna, kolem které jsem chodil a už ji ani nevnímal. Podobizna, jejíž rám teď vězní moje srdce.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama