Tajemství jen šeptané

6. února 2011 v 12:00 | Dragi |  Zrnka písku
Do ticha noci náhle zaznělo táhlé vlčí zavytí. Posadil se na posleli. "Spi dál!" zabručela dívka z vedlejšího lože, hlučně se převalila a v zápětí poslechla svou vlastní radu. Jemu to však nedalo. Spustil nohy z postele a rozespale se došoural k oknu. Úplněk. Mnohým by to jako vysvětlení stačilo. Avšak on zahlédl na útesu dívčí siluetu. Potichu, aby nevzbudil svou spolunocležnici, se oblékl a vyplížil se ven.
Chladný vítr, který si pohrával s jeho vlasy, ho dokonale probudil. Když vystoupal na příkrou skálu, tyčící se kousek od domu jeho rodičů, uviděl ji. Ne, žádné šálení smyslů, žádný přízrak. Ta drobounká postavička tam stále seděla. "To si vyla ty?" otázal se.
Otočila se. "Vzbudila jsem tě, viď? Promiň..," provinile sklopila hlavu.
"A...proč to vlastně děláš?"
"Je úplněk. A nevěřil bys, jak to může být osvobozující. Všechny smutky, všechen žal včlenit do jediného tónu."
"Můžu si to zkusit?"
"Beze všeho."
"Ale. To nejde. Neumím to."
"Jdi ty! Tady přeci neběží o krásu zvuku či melodičnost. Záleží jen na tobě, jak to prožíváš a jak to tedy bude znít."
"Ale. Povedeš mě? Pro jistotu?" Usmála se. A do noci zaznělo mocné dvojhlasné zavytí.
Z okolních kopců jim odpověděli divocí vlci.
"To se mi ještě nestalo!" zubila se od ucha k uchu.
"Víš... Můžu se tě na něco zeptat?"
"Proč ne?" "No. Je to trochu osobní."
"Povídej."
"Co tě tak tíží, že to musíš poslat po větru až k blyštivému svitu nočního nebe?"
"Moje zbabělost."
"Cože? Taková hloupost! Každý ve vesnici by se ti chtěl v odvaze vyrovnat a ty se považuješ za."
"Strašpytla. Ano. Ale má to své opodstatnění."
"Poslouchám."
"Konkrétních věcí se nebojím. Mě děsí ty abstraktní, neuchopitelné."
"A která třeba?"
"Ta, která dokáže ublížit ze všech nejvíc.
Její název se skládá jen z pěti písmen.
Ač podobu žádnou, už dávno se pro ni vžil symbol, nebo snad mám říci piktogram? A též dvě barvy jí náleží..."
Objal ji kolem ramen. "Neboj. Ať už jde o cokoli, tebe už nezraní."
Zvedla k němu své velké důvěřivé oči: "Slibuješ?"
"Slibuju."
Hlavou mu vířily myšlenky v neuspořádaném sledu. Pět písmen. - Tlukot vlastního srdce. - Dvě barvy. - Vůně jejích vlasů. - Vžitý symbol. - Ona v jeho náručí. - Dokáže ublížit nejvíc. - Bezděčný úsměv na rtech...
"Není to láska?" zašeptal.
"To slovo? Ano. Uhádl jsi."
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Aneta Krausová Aneta Krausová | E-mail | 6. února 2011 v 12:18 | Reagovat

Úžasné :-)Akorát když msluvily tak jsem se trochu strácela kdo co říká... Ae stejně krásné :-)

2 adaluter adaluter | Web | 6. února 2011 v 12:22 | Reagovat

Moc hezké, kupodivu romantika, já pořád čekala, z koho se vyklube vlkodlak. :-D

3 ssssimpsonovi ssssimpsonovi | Web | 6. února 2011 v 12:58 | Reagovat

Zdravím, chceš ohodnotit svůj blog?
Pokud ano, tak zajdi na tuhle adresu:
http://ssssimpsonovi.blog.cz/1102/chces-ohodnotit-blog
A já ti rád ohodnotím blog. Měj se.

4 Romčule Romčule | Web | 6. února 2011 v 13:02 | Reagovat

krásná povídka,. úplně jsem to viděla před očima =)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama