Šlechtičny: Prolog - Život jako v pohádce

8. ledna 2011 v 18:51 | Dragi |  Šlechtičny
Jako hraběcí dcera jsem si vždycky žila jako v pohádce. Maminka mi sice umřela už při porodu, ale žádnou nouzí jsem rozhodně netrpěla. To by otec nedopustil. Jenže i on měl své povinnosti. A jednou z nich bylo zanechat po sobě dědice. Proto se musel znovu oženit. A tak jsem ke svým druhým narozeninám dostala nádherné tyrkysové šatečky, ve kterých jsem pár týdnů nato šla za družičku své macešce.
S lady Hergelinou jsme si moc do oka nepadly. Ale snažily jsme se. Alespoň do chvíle, než se jí narodila dcerka. Ale já ji chápu. Vždyť by si jen hřála hada na prsou... Malá Valeriana, o pouhé tři roky mladší naž já, si přeci zasloužila plnou matčinu pozornost. Tak proč by se měla věnovat mně, zvláště, když jednoho dne se ze mě pravděpodobně stane konkurentka její holčičky?
Nemělo smysl tuhle argonii prodlužovat. Proto mě otec, jakmile to uznal za možné, poslal na své severní sídlo. A tak jsem se, jako sotva pětiletá žabka, ocitla úplně bez rodičů. Ne, že by mi to vadilo. Alespoň zpočátku. Ani doma jsem ho moc nevídala a moje chůva přeci odjela se mnou.
Stýskat se mi začalo vlastně až ve chvíli, kdy ji povolali domů, aby dohlížela na Valerianu. Ale co se dalo dělat. Stejně byl už nejvyšší čas, aby se začalo s mou výukou. Pravda, můj učitel to moc neprožíval. Sotva mě naučil číst a psát. Pak ho správce nachytal, jak si čepuje pivo z otcových zásob. A samozřejmě ho vyhodil.
Svoje dosti sporé znalosti jsem si pilně doplňovala v otcově knihovně. Hlavně proto, že knihovník si na mě jako jejiný na hradě vždycky udělal čas. Jenže i toto "přátelství" zkončilo záhy. Nechtěně jsem totiž vyslechla jeden rozhovor. Copak byste dokázali věřit člověku, který ve vás vidí jen možnost, jak si pojistit svoje postavení?
Svoje návštěvy knihovny jsem tedy omezila. Vlastně se tam už stavím jen jednou za týden, abych vyměnila hromadu přečtených knížek za nepřečtené. Protože mi tím ale přibylo mnoho času, musela jsem vymýšlet další cesty, jak se zabavit...
Proti mé účasti na výcviku nových vojáků zpočátku nikdo nic nenamítal. Harold, náš zbrojíř, byl rád, že mě má alespoň někdy pod kontrolou. Jenže... Když jsem začala poráže zelenáče, všem se to zdálo nesmírně vtipné. A já si uvědomila... Že to nemá budoucnost. Nikdy mě nenechají bojovat. A tak jsem šerm přesunula do svých "zábav pro dlouhou chvíli". A hledala další rozptýlení.
Našla jsem ho. A zamilovala si ho. Jenže ve chvílích, kdy si člověk myslí, že mu už nic neschází, většinou přijde rána. A špatné zprávy cestují skutečně velmi rychle. Zatímco o narození svého bratra jsem zjistila teprve nedávno, přesně v den jeho patnáctých narozenin, o smrti otce jsem věděla ještě týž den. Zvláště proto, že mi můj o čtyři roky mladší bráška přichystal překvapení. V rámci udržování dobrých vztahů se sousedy se rozhodl mě provdat. Protože však chtěl lordu Sebastianovi ukázat, nakolik si ho váží, nabídl mu zároveň i Valerianu. Prý, že si může vybrat. Zbývá mi tedy pouhý týden na to, abych se rozloučila se svým dosavadním životem a sbalila si vše, co nemohu postrádat. Domů se totiž už nevrátím. Zůstanu na dvoře lorda Sebastiana. Buď jako jeho žena, nebo jako starší sestra paní domu...

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama