O napraveném princátku 1/3

2. ledna 2011 v 12:00 | Dragi |  Povídky
Stála na kraji ztemnělého lesa. Pár kroků od ní se krčila malá, zanedbaná chaloupka. Váhala. Nemá se nakonec raději vrátit? Její rozhodování přerušil krákavý hlas: "Co tě k nám přivádí, milostivá?" Dveře barabizny se s vrzáním otevřely, jako by ji chtěly pozvat dál.
"Dobrý den, moudrá vědmo," poklonila se při vstupu.
"Moudrá vědmo?" ozval se smích, ne nepodobný skřípání zubů. "Většinou mě lidé tvého postavení častují jinými tituly."
Královna zrudla.
"Tak povídej, co ode mě chceš?" vybídla ji babice.
"Přála bych si…" začala šlechtična.
"Zkrať to!" přerušila ji.
"Dítě. Syna," poslechla ji urozená.
"No…něco bych tu měla, ale," dramaticky se odmlčela čarodějnice.
"Pokračuj!" naléhala královna.
"Tento lektvar ti pomůže přivést na svět syna, ale za jeho život zaplatíš svým vlastním."
"Dobrá. Jen ať jsou všichni šťastni. Pro dobro království přinesu i tuto oběť," natáhla ruku. Ale dostala přes ni.
"Pozor, pozor, paninko! Ještě jsem neřekla, že ho dostaneš!"
"Co za něj chceš?"
"Sudbu. To já určím osud mladého prince," zašklebila se ježibaba.
"Souhlasím."
*
Celé království plesalo. Konečně nastal ten dlouho očekávaný den. Narození korunního prince. Jen na královnu šly chmury. Věděla, že zanedlouho zemře. Ale předtím chtěla vyslechnout sudbu. V duchu proklínala "babici", že s tím tolik otálí. Že stojí nad kolébkou a usmívá se. Jako ropucha na tučnou mouchu. "Pospěš si, prosím!" zasténala z postele.
"Nech mě přemýšlet! Toužíš snad po tom, abych to zpackala?" obořila se na ni "sudička".
"Promiň," šeptla omluvu.
"Už to mám!" zatleskala najednou ohyzdná ženština. "Edwarde, syne královský, dávám ti do vínku tvrdohlavost a sobectví. Budeš tak egoistický, že si všichni budou přát, aby ses nikdy nenarodil!" zachechtala se. "Tvá oběť byla zbytečná, královno. Nikdo z ní šťastný nebude!" otočila se a zmizela.
"Ne!!!" zasténala šlechtična. Na víc ji však nestačily síly.

A jak řekla "vědma", tak se i stalo. Chůvy, které ho vychovávaly, její prokletí jen podpořily. Opečovávaly ho tak dlouho, až ho úplně rozmazlily. Takže se choval tak nafoukaně, že s ním nešlo vydržet. Každý, kdo mohl, se mu zdaleka vyhýbal. Ani přátele neměl. Jemu to však vůbec nevadilo…
*
"Služko! Přines mi boty!" křikl princ.
"Ano pane!" přiskočila k němu drobná dívenka se střevíci a začala ho obouvat. Nakopl ji takovou silou, až si z toho "kecla" na zadek.
"Hlupačko! Ne tahle! Jezdecké! A dělej! Nemám na to celý den!" nadával jí. Děvče se jen uklonilo a cupitalo pro správnou obuv. Něco namítat si nemohla dovolit. Vždyť je to budoucí král!

Když ho nakonec ustrojila, odkráčel do stájí. Tam se mu už kořil podkoní. "Přiveď mi koně!" rozkázal Edward panovačně.
"A jakého si ráčíte přát?" otázal se sluha.
"Budižkničemu! To ani nedokážeš uhádnout, čeho si tvůj pán žádá?" strčil do něj, až se ten nebožák svalil na zem.
"Odpusťte prosím, Výsosti," škrábal se na nohy.
Za chvíli už přibíhal s běloušem. "Pitomče! Chci vraníka!" Rána holí přistála na hřbetě podkoního.
"Omlouvám se, Milosti."
Posléze měl připravené správné zvíře. A pro změnu sháněl družinu. "Kde se couráte, chásko líná!? Váš vládce si přeje hon! A to hned!" hulákal na celou dvoranu. V mžiku tam stáli všichni nastoupení.
A tu se dal Ed do kritizování: "Takhle si představujete uniformu, bídáci? Tady vyčnívá košile, tuhle máš flek a knoflíky mají být zapnuté! Všechny!!!" Obcházel je jednoho po druhém. A na každém našel nějaký nedostatek. Chvilinku počkal, než vydal další rozkaz: "Do sedel! Jedeme na jelena!"
Jeden chlapec zasténal: "Už zase?" Ale Edward ho slyšel.
"Co si to dovoluješ!?" probodl ho pohledem. "Po návratu tě dám zmrskat! Připomeň mi to!" Naskočil na koně a odcválal. "Na co čekáte? Vyrážíme!" otočil se na ně na malém paloučku.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama