O napraveném princátku 3/3

4. ledna 2011 v 12:00 | Dragi
Sice mu všechno musela vysvětlovat několikrát, ale vyplatilo se to. Když se to totiž naučil, zastal práce za dva. "No vidíš, jak ti to jde!" chválila ho. Začervenal se. Ještě nikdo ho nikdy neocenil. Zvláště ne za něco, co dokázal vlastníma rukama. Ona se na něj jen usmála.
Překvapivě ho to bavilo. Dřel sice jako kůň, ale rád. "Dochází nám maso. Co si udělat menší výlet do lesa?" navrhla jednou.
"Jako lovit?" zasvítily mu oči..
"Jestli tedy umíš střílet z luku," užulovala se.
"Bezva!" Její neustálé popichování ho z urážlivosti zcela vyléčilo. Kdyby trucoval, kručelo by mu v břiše. A tak od toho zlozvyku raději upustil…

Celý den běhali mezi stromy, stříleli po všem živém a smáli se. Ještě týden potom zpracovávali kořist. Společně čistili kožešiny. Slunce zapadlo už před hodně dlouhou dobou, a tak se není čemu divit, že se jí náhle zavřely oči. Usnula. Ztratila však rovnováhu a kácela se k zemi. V poslední chvíli ji zachytil, potom zvedl do náruče a odnesl na její lůžko. "Odpočiň si," zašeptal jí do ucha.

"Jak jsem se dostala do postele? Vůbec si nepamatuji, že bych si šla lehnout!" zmateně se rozhlížela kolem.
"To přece není důležité, ne?" usmíval se od ucha k uchu.
"Ty…" vrhla se na něj. Ztratil rovnováhu. "Chachá! Přeprala jsem tě!" radovala se. Sevřel její zápěstí.
"Tvoje vítězství netrvalo moc dlouho, namyslíš?" zablesklo mu v očích.
"Kazisvěte! Ani tu radost mi nedopřeješ!" zamračila se na něj.
"Nesmím, jinak bys zpychla," mrkl na ni.
"Že mi to říkáš zrovna ty!" vytrhla se mu.
"To bylo od tebe podlé!"
"Vážně? Vždyť jsem vyřkla jen pravdu!"
"No právě…" sklonil hlavu.Čím déle s ní bydlel, tím více si uvědomoval, jaký býval nesnesitelný despota. Styděl se za to. Zvláště před ní - usměvavou, optimistickou, ale i rozhodnou dívkou.
"Tak promiň," pohladila ho po vlasech.
"Copak to děláš, Hedy?" hodil po ní očkem.
"Předcházím tvé depresi! Darebáku!" A zase začala honička.

"Dojdu pro vodu, chceš?" nabídl se.
"Jasně, ale neutop se mi v řece, Zlobile!" jemně ho zatahala za vlasy.
"Provedu!" žertem zasalutoval on. Jenže u říčky ho zahlédli vojáci jeho otce. Už týdny pročesávali celou zem, aby ho našli. Chytili ho, naložili na koně a odváželi pryč. Na jeho protesty vůbec nedbali.

Jen co dojeli do hradu, ujaly se ho lazebnice. Drhly ho v horké lázni pěkně dlouho, než z něj dostaly všechnu špínu. Nikdy nedokázal pochopit, jak Hedy dokáže být stále jako ze škatulky. To on se zamazal téměř okamžitě…
*

"Synu můj!" rozpřáhl náruč král. "Tolik jsem se o tebe obával!"
"Není třeba. Copak jsem z cukru, aby mi nějaká doba v přírodě ublížila?" Všichni na něj vyjeveně zírali. Nespletli se? Stojí vůbec před nimi princ Edward?

Takový zmatek, jako teď, nikdy nezažil. Na jednu stranu byl rád, že se konečně vrátil domů, ale… Zároveň se mu stýskalo po Hedy. Ač v paláci žilo plno lidí, bez ní mu připadal pustý a prázdný. Chtěl požádat otce o povolení, aby ji mohl jet hledat. Ale neuspěl.
"Synku. Je tomu už drahně let, co jsme se se sousedním králem Elvensem dohodli, že spojíme životy svých dětí. A zrovna teď nastává ta nejpříhodnější chvíle. Teď není vhodná doba létat po lese a hledat nějakou hloupou holku!" namítal.
"Náhodou, Hedy má rozumu na rozdávání! A navíc ji mám rád!" vychrlil Edward. A potom mu došlo, co vlastně řekl.
No jasně! Zamiloval se a ani si toho nevšiml! To se může stát snad jenom jemu!
"Tak na to rychle zapomeň! Zítra vyrážíme k Elvensovi. Budeš ho žádat o ruku jeho nejstarší dcery. A do týdne slavíme svatbu!" odkráčel monarcha.

Edward si zoufal. Nemůže si vzít nějakou cizí princeznu! Ne teď, když jeho srdce patří Hedě! Pokusil se tedy utéct. Bohužel brzy zjistil, že jeho otec rozhodně nic nenechává náhodě. Celá královská garda neměla na starosti nic jiného, než ho hlídat na každém kroku.
*
Vyrazili. Dosti nepohodlný kočár mu na náladě nepřidával. Kdyby tak alespoň mohl s někým promluvit o svém trápení! Ale všichni sloužící zastávali názor, že ať ho rmoutí cokoli, zcela jistě si to zaslouží. Když nad tím přemýšlel, ani se jim moc nedivil. Celý život jim dělal ze služby peklo. Jak by mu tedy mohli přát štěstí?
"Dokodrcali" se na místo. Ale on už měl plán. Otec ho za to sice patrně zabije, ale stojí to za to.
Poklekl před Elvensem.
"Vítám vás, princi Edwarde. Sardelius, král Garcilský, mě už poslal vzkaz. Prý žádáte o ruku mé nejstarší dcery - princezny Anny-Marie Hedviky," promluvil na něj z trůnu.
"Tak to ale není. Při vší úctě k vám, netoužím si vzít vaši dceru, ať se jmenuje jakkoli. Zamiloval jsem se do jedné dívky. A teď nechci nic jiného, než ji najít," zvučným hlasem pronesl princ.
Král zrudl zlostí. V tom se ozvalo "hihňání". Král zakoulel očima: "Hedviko! Kolikrát ti mám říkat, že nemáš poslouchat moje porady!?"
"Ale taťuldo, vždyť je to nejlepší zábava, která se dá v paláci najít. A sám nejlíp víš, kdo mi zakázal vycházky! V tomto případě se navíc jedná o mě, ne?" zpoza trůnu vykoukla drobní dívčina.
"Už se tomu klukovi ani nedivím, že tě nechce! Jsi drzá jako opice!" urazil se Elvens. Edward jen nechápavě zíral na jejich výměnu názorů. Nemohl z princezny spustit oči. Kdyby si odmyslel šperky a drahé šaty…

"Hedy?" Otočila se na něj.
"Promiň, Edy, ale asi jsem se ti nějak zapomněla zmínit, že jsem princezna…" stydlivě se usmála. Vyskočil z kleku a chytil ji za ruce.
"Takže ta Anna-Marie Hedvika, kterou si mám vzít jsi ty?" ověřoval si.
"Asi to tak bude…" zapýřila se.
"A… chtěla by ses stát mou ženou?" znovu padl na koleno.
"Ty ses asi zbláznil, co?" pronesla. Zmučeně se na ni podíval.
"Copak ti to už dávno není jasný?" políbila ho na čelo.

"Tak teď už vážně ničemu nerozumím," vrtěl hlavou král.

Konec
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama