O napraveném princátku 2/3

3. ledna 2011 v 12:00 | Dragi
Hon. Miloval ho. Jediná činnost, při které nevadilo, že je obklopen neschopnými lidmi. Tohle zvládl to sám. Jenže najednou proti němu z křoví vyskočil kanec. Jeho kůň se splašil. Postavil se na zadní. A princ se z jeho hřbetu skutálel jako zralá hruška. Vraník zafrkal. Zastříhal ušima. A potom odběhl pryč. "Stát!" volal Edward. Ale nikdo se neotočil. Jeho společníci si ani nevšimli, že chybí. Nebo možná ani všimnout nechtěli…
Zvedl se. Bolelo ho celé tělo. "Zatracenej plašan!" "brblal" si. Vydal se směrem, který pokládal za správný. Vůbec mu nepřipadalo divné, že stromy houstnou, místo aby řídli. Když se vymotal z lesa, už se stmívalo. Nechápavě se rozhlížel kolem. Tohle nebyla krajina kolem jeho hradu. A pak to pochopil. Zabloudil. Před ním se totiž místo úrodných plání rozevíralo skalní město. Chtěl se vrátit, ale z příšeří zelených velikánů se zaleskly čísi oči. Oči šelmy. Vzal nohy na ramena. (Že tou šelmou byla obyčejná veverka, ve svém děsu nepoznal.)

"Sláva!" vykřikl, když po dlouhém hledání objevil jeskyni. Snad se alespoň tady vyspí. Omyl. Jen co vstoupil, tak ho něco chytlo za kotník. A za chvilku se už válel na zemi. Oslnilo ho světlo. Když se rozkoukal, ke svému zděšení zjistil, že mu na hrdlo míří nůž. Toho, že ho drží mladé děvče, si ani nevšiml.
"Prosím! Nezabíjej mě!" žadonil.
Zahihňala se. "Ty jsi tedy dobrý hrdina!" Ale ostří dala pryč.
"Mám hlad." uvědomil si, když se ozvalo hrozivé kručení žaludku.
"To slyším!" usmála se a nandala mu ohromnou porci.

"Co to, pro boha, děláš?" oklepával ze sebe vodu.
"Nebyl si k probuzení," pokrčila rameny a uklidila vědra.
"Kolik je hodin?" zeptal se.
"Právě vychází slunce."
"Cože? Já vstávám až k obědu. Dřív mě neruš!" zachumlal se do deky.
"Až k obědu? To máš docela smůlu. To nic nestihneš," vytrhla mu přikrývku.
"No a? To je moje věc!" ušklíbl se.
"Dřív možná. Ale teď už ne. Naštípáš dříví. Sekera leží támhle," pokynula rukou.
"Já jsem princ!" zvýšil hlas.
"To ti je tady vážně něco platný. Neodmlouvej! Já musím taky pracovat," domlouvala mu.
"Tak si hleď svého! Já tu zatím počkám!" podepřel si hlavu rukama.
"Jestli mi nebudeš pomáhat, nedostaneš večeři!" hrozila.
"To si nedovolíš!"

Po dni nicnedělání mu docela vyhládlo. Zvláště, když jeskyní zavonělo jídlo. O to horší bylo zjištění, že ona svou výhružku myslela naprosto vážně. Nedostal ani drobeček. Potom co se natáhl pro pokrm, vytrhla mu kotlík z ruky: "Kdo nepracuje, ať nejí!"
"To je týrání!" rozohnil se.
"A to, že bys mě nechal pracovat za dva snad není?" opáčila.
"Ale já jsem princ!"
"No, a já mám jídlo!"

Nakonec taky přiložil ruku k dílu. Hlad se totiž ukázal velmi pádným argumentem. Ale i tak s ním měla starostí víc než dost. "Promiň, ale tohle nejsou třísky. S těmihle poleny nepodpálím," stěžovala si.
"Tak si to udělej sama!" urazil se Edward.
"A kterou práci zastaneš místo mě?" zeptala se.
"Cože?" Vůbec ji nechápal.
"Chceš přece jíst, ne?" povytáhla obočí. Zbledl.
"Dojdu pro vodu, platí?" navrhl pak.
"Tak jo. Ale nejdřív se dívej." Ukázkově rozštípala jeden kmínek.
"Vidíš? Není to tak těžké. Zkus si to!" Vzal si sekerku. Pokusil se ji přesně napodobit, ale…
"Au! Krvácím! Umírám!!!" skákal ze strany na stranu.
"Ukaž!" chytila ho za zraněnou ruku. "Nic to není. Jen škrábnutí. Hysterko," ušklíbla se. Zarazil se. "Zavážu ti to, nešiko. A potom se o to pokusíš znovu." "Ach jo…"

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama