Barevná sklíčka

23. ledna 2011 v 11:53 | Dragi |  Zrnka písku
"Moje múza musí být šílená...
Ale má ty nejhezčí oči, co znám..."

Seděla na vitrážovém okně, hlavu smutně opřenou o barevná sklíčka. Oč jednodušší by byl život, kdyby stačilo jen pohnout hlavou a hned by se nám svět jevil v jiných barvách? povzdechla si. Teď červený, teď modrý...
Náhle její zrak zaujal pohyb. Právě nasedal na koně. Slušelo mu to. Jako ostatně vždy. Ať se jen tak procházel, jedl, zpíval, tančil. V jejích očích stále vypadal jako anděl. Ale on o tom nevěděl. Neměl ani zdání, že všechny její úsměvy, všechny její slzy... patří jen jemu. Netušil, že celou tu dobu čeká na, třebas jen jeden jediný, pohled jeho hřejivých očí.
Odtrhla se od okna. Ne! Takhle teď smýšlet nesmí! Král si u ní přeci objednal veselé verše! Ale jak jen je napsat, když jí slzy kanou po tvářích?

*

Nasedl na koně. A potom zvědavě zapátral kolem. Měl štěstí. Našel ji. Za oknem ve druhém patře se rýsovala její silueta. Všichni se báli tam sedat. Všichni, kromě ní. Ona vůbec byla úplně jiná než ostatní dívky. A možná proto se jí ještě neodvážil říci, co k ní cítí. Mohla by se zaleknout, utéct. A to by nevydržel.
Smutně se ušklíbl. Tolikrát ji už viděl se smát, ještě víckrát plakat. Ale stále ještě nepřišel na to, čím by ji na tváři vykouzlil úsměv. A tak dnes, stejně jako kdykoli předtím, varážel na lov s těžkým srdcem.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama