Baltazarovy Vánoce: Výhra s příchutí trnek

31. prosince 2010 v 12:00 | Dragi |  Šlechtičny
Vyhrála jsem. Ale. Zklamal mě. Naivně jsem totiž čekala, že ten - celkem fajn týpek Baltazar nezmizí s prvním slunečním paprskem. Zvláště, když jsem ho přistihla, jak usnul nad knížkou mudlovských pohádek, kterou mu nadělil "Santa". Kdo jiný by si asi vybral zrovna "Děvčátko se sirkami"? Jenže ve chvíli, kdy jsme překrořili práh nástupiště 9 a ¾.... Se vypařil. A na jeho místě se zase objevil chladný a vypočítavý pan Malfoy.
Splnil svoje slovo. Nechali mě na pokoji. Ale abych pravdu řekla... Pomalu by mě bylo milejší, kdyby do mě pořád rýpali. Protože to bych mu mohla pěkně od plic vysvětlit, co si o něm myslím.

Asi byste nevěřili, jak mohou být ty úžasné, kouzelné Bradavice pusté a prázdné. Škola sice pomalu praskala ve švech a nedalo se proběhnout chodbou, aniž byste museli kličkovat. Ale mě připadalo, jako by se všichni ti studenti smáli a radovali v jiném světě. Nepatřila jsem sem. A až moc dobře jsem si to uvědomovala.
Ale co! I fakt, že tu nemám jediného kamaráda sebou nese určité výhody. Jaképak? No. Mohla jsem se s plnou vervou pustit do studia. Nikdo mě od toho nezdržoval pozváním do Medového ráje, ani výzvou k partii Řachavého Petra. Díky tomu jsem činila skutečně obrovské pokroky. A na konci roku mi ředitelka s potěšením mohla oznámit, že jsem si výuku za ty roky, zameškané kvůli zpoždění sovy, bravurně doplnila.
Takhle jsem si to ale rozhodně nepředstavovala. Alespoň vidím, že ne všechny sny zůstanou krásné, ikdyž se splní.
*+*
Nastoupila jsem do čtvrtého ročníku. A už jsem se smiřovala s dalším rokem bez přátel, když. "K zařazování přistoupí Mia Revlexiová."
"Cože?" vyhrkla jsem. Málem jsem se zadusila dýňovou šťávou. Ale ano. Na stoličce skutečně seděla Mia, "Baltazarova mladší sestra". A naděje najednou prorazila mračna zoufalství. Jenže ani tahle slabá útěcha mi nebyla přána. Copak se se mnou bude ještě bavit, když ji zařadili do Nebelvíru? Z Harryho Pottera přeci dobře ví, že "Zmiozelští" jsou ti zlí.

Ale když jsem vycházela ze síně, výkřik prořízl dosud klidný vzduch: "Eliz!" A ta malá treperenda už běžela ke mně.
"Ty sem chodíš taky? To bude legrace! Všechno mi tu ukážeš, že jo?" Málem nezavřela pusu.
"Mio, vždyť je ze Zmiozelu!" připomněla ji jedna holčička, se kterou se doteď bavila.
"Škoda. Kdybys patřila do mé koleje, tak bychom se vídaly mnohem častěji!" nenechala se ale vykolejit Mia. "A počkat... Ten kamarád, kterého si přivezla loni na Vánoce... Toho znáš odtud?" Přikývla jsem. Dalo se čekat, že se bude schánět po svém "velkém bráškovi". Málem si ukroutila hlavu, jak ho vyhlížela.
"Víš...," chtěla jsem jí to vysvětlit, ale ona mě už nevnímala.
"Hele, támhle je!" A už se řítila k němu. Trnula jsem hrůzou. On jí neublíží, ale co ti jeho "kamarádi"? A jak se zachová? Už jsem horečnatě přemýšlela, čím vyléčím její znovu zlomené srdíčko, když. Jsem zjistila, že moje utěšování nebude třeba. "Mio!"
Zvedla jsem hlavu právě včas, abych viděla, jak mu holčička vběhla do náruče.
"Balti! Ani nevíš jak se mi stýskalo!" Jeho pochopové jenom nechápavě zírali na tu scénu.
"Co to má znamenat, Baltazare?" konečně se vzpamatovala Grizabela.
"Asi konečně začal žít svůj život," neodolala jsem. "Už asi budeš muset jít, Mio. Budou vám teď ukazovat vaši společenskou místnost," popostrčil ji zpátky k červenozlatému davu.
"Tak ahoj Balti, ahoj Eliz!" zamávala nám a zmizela.
"Ta malá zná tuhletu? Ale vždyť. No fuj! Další mudlovská šmejdka! A ty si ji obejmul!" prskala Griz.
"No a co?" Nevěřícně na něj vykulila svá prasečí očka.
"Už dost dlouho jsem se řídil pitomými předsudky. A kvůli čemu? Raději pomlčím. Ale už toho mám dost! Ať se otec třeba postaví na hlavu!"
"Vítej zpátky, Baltazare...," usmívala jsem se na něj od ucha k uchu.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama