Baltazarovy Vánoce: Trapasy

11. prosince 2010 v 20:23 | Dragi |  Šlechtičny
"Eliz!" vykřikla malá podsaditá žena a hnala se k nám. "Tak ráda tě zase vidím. Ani nevíš, jak se mi stýskalo!"
"Ale mami..."
"A tohle musí být ten tvůj kamarád, o kterém si mi psala! Fešák!" To už dívčina tvář nabírala krvavě rudý odstín. "A jak se jmenuje?"
"Baltazar."
"Skutečně? Já si myslela, že je to jen přezdívka!"
"Ne. V naší škole si přezdívky nedáváme..."
*
Tak to vypadá, že se přeci jen o těchto Vánocích bude bavit. Na její účet! Jestli si její matka vážně myslí, že... Poťouchle se ušklíbl.
*
Cesta autobusem. Už nikdy více! Málem se z toho pozvracel! Vždyť to s ním házelo víc než letax! A to tam ještě jedna ženská přednesla půl hodinový projev na téma "nezdvořáckých buranů, kteří nepustí dámu ani sednout". "Tak tohle je ten tvůj úžasný svět?" rýpnul si do Elizabeth.
"Dočkej času. Hromadná doprava skutečně nepatří mezi naše silné stránky..."

"Jejda, Eliz, teď jsem si to uvědomila! My jsme nepřestěhovali postel z půdy... Myslíš, že to zvládnete sami?"
"Jasně, žádný problém!" odvětila dívenka. Baltazar už se nadechoval pro odpověď, když ho popadla za ruku: "Pojď, půjdeme nahoru," odtáhla ho z matčina dosahu.
"Co si to dovoluješ?!" vyjel po ní, jakmile se vzpamatoval.
"Hele, Malfoy, s tím, že mě očividně nesnášíš jsem se dávno smířila. Ale rozhodně nemám v úmyslu připustit, abys byl ošklivý na mojí mámu."
"Ale to tě neopravňuje k tomu, aby si se mnou jednala takhle!"
"Myslíš? Nezapomínej na to, že tady nejsi "pan dokonalý a nedotknutelný" Malfoy, král Zmijozelu. Tady tě lidi budou brát jen jako Baltazara, mého spolužáka, kterého jsem si pozvala na Vánoce. Tak se podle toho prosím tě chovej."
*
Zuřil. Tak tak tahle to je. Žádná pitomá sázka. Ne. Jen se mu chce pomstít. Ale to se holčička přepočítala! Zahrávat si s Malfoyem, to se nevyplácí!
*
Hulvát! Tu postel jsem samozřejmě musela přetáhnout sama. Vlastně se skoro těším, až tu sázku prohraju. Protože se ho konečně zbavím! Navždy! On mě totiž vyhrát nenechá. I kdyby se mu tady nakrásně něco líbilo, tak sejně nasadí ten svůj znuděnej obličej a já mu zase nic nedokážu!
*
Volala ho. Aby jí prý pomohl. Tak na to si nezvykej, holčinko! Malfoy nikdy nebude skákat tak, jak ty pískáš! Provokativně se jí posadil na její postel. A potom mu padl zrak na hromádku papírů schovaných pod polštář. Že by tajný deníček? Sáhl pro ně.
První papír. Bradavice. Všechny ty věže. Vrba mlátička. Jezero... To všechno se zdálo skoro skutečné. Druhý. Zápas ve famfrpálu. Se zatajeným dechem poznával všechny ty hráče. Jakto, že se ani nepohnou? Vždyť jsou jako živí! Nemohl uvěřit tomu, že všechno tohle nakreslila ona. Třetí... To snad! Ne, to nemůže být pravda! Díval se do očí své podobižně. Stejné vlasy. Stejný nos. Jen jeho rty se kroutily do grimasy, kterou na něm nemohla nikdy vidět. Nebo se vážně někdy usmál?
*
Se supěním vtáhla postel do pokoje. Zvadla hlavu a už podruhé v ten den zrudla. On si prohlíží její obrázky! Vytrhla mu je z ruky. "Proč se mi tu hrabeš!" vyhrkla.
"Vždyť tu je tak ležely..."
"Ale nic ti do toho není!"
"Skutečně? Tak proč si mě kreslila?"
"Jen tak jsem si čárala..."
"Na to to nevypadá..."
"Dobrá. Přiznávám. Chtěla jsem mít alespoň nějakou vzpomínku pro případ, že bych tu sázku prohrála... Stačí?"
"No... Nevypadá to tak strašně... Ale příště bys mohla být věrnější předloze..."
"Aby mi tvůj namyšlený ksicht kazil náladu i doma?" ušklíbla se.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama