Baltazarovy Vánoce: Rodina

29. prosince 2010 v 12:00 | Dragi |  Šlechtičny
Opatrně zaťujkal na dveře: "Mohu dál?"
"Ne!" Stejně vešel.
"Chceš kapesník?"
"Ne! A vypadni! Nepotřebuju tě! Nepotřebuju nikoho! Ani ten váš protivný soucit!" vzlykala dál.
Posadil se vedle ní na postel a objal ji kolem ramen. "Tak už neplač, maličká. To bude dobrý."
"Nebude! Vůbec nic nechápeš!"
"Tak mi to vysvětli."
"Nepochopíš to."
"A jak to můžeš vědět, když si to nezkusila?"
"Prostě. To je složitý."
"Dokud to nevyslovíš nahlas, bude tě to stále víc a víc sžířat."
"Tak dobrá. Stejně mi asi jinak nedáš pokoj," obrátila se na něj s uslzenýma očima.
"Naše si už skoro ani nepamatuju. Vlastně. Mám na ně jenom tuhle vzpomínku. Jednou, už od toho dne uplynuly roky, ale já to pořád vidím jako včera, mi řekli, že. Se půjdeme někam podívat. A zavedli mě sem. Okamžitě jsem odběhla a hrála si s ostatními dětmi až do oběda. Potom mi dala Margaret - naše vychovatelka - najíst. Jenže, když jsem chtěla domů, zjistila jsem, že. Odešli. A nechali mě tady. Samotinkou. Víš. Strašně mi chybí. Ale zároveň. Se na ně hrozně zlobím. A Margaret nevěřím! Podvedla mě! Stejně jako oni."

Seděl tam a přemýšlel. Co pro něj vlastně znamená "jeho rodina"? Jméno? Majetek? Prestiž? A nic víc. Ano. Kdysi mu domov připadal jako to nejkouzelnější místo pod sluncem. Ale to tam ještě byla máma. Od toho dne, kdy ji otec "potrestal"... Jako by vyhasl oheň jejich rodinného krbu.
"Vídíš? Nepochopils to. Nikdo to nemůže pochopit..," přerušila jeho myšlenky holčička.
"Divila by ses. Mě můj otec taky zklamal. Takže vím až moc dobře, jak to bolí. Jenže já s ním stále ještě musím žít. A ani nevíš, jak těžké to někdy může být."
Nevěřícně na něj zírala. "Já. Myslela, že. Když máš rodiče, všechno se vyřeší."
"Ne," smutně se na ni usmál, "to tedy rozhodně ne. Vždycky záleží jen na tobě. Táta není princ na bílém koni, aby tě pořád tahal z malérů."
"Ale to."
"Od toho jsou tu velcí bráchové..," zavtipkoval. Jenže ona se toho ihned chytila. A tak měl najednou mladší sestřičku.

Nakonec ji přesvědčil, aby sešli dolů. Obzvlášť důležitým argumentem se ukázalo "vlastnoručně upečené cukroví". Samozřejmě ji zapomněla varovat, aby ty "jeho" kousky raději nejedla. Ale co, ona je stejně nepozná. Doufám!

Až překvapivě rychle je oba strhlo šílenství, které dole mezitím rozpoutaly Elizabeth s Lilian. Baltazar s velkým zapíráním musel uznat, že. Se vlastně baví. A co víc. Takhle nádherné svátky snad ještě nezažil. Mia se od něj sice téměř nehnula a všem představovala svého "velkého bráchu". Ale i to bylo. Celkem roztomilé.
*
Někdo ji tahal za ruku. "Copak, Mio?" otočila se na novopečenou "Baltazarovu mladší sestřičku". Beze slov ukázala na okno. Víc ani dělat nemusela. "Margaret?"
"Ano Eliz?"
"Myslíš, že bychom dneska mohli trochu překročit stavy sirotčince? Jsou přeci Vánoce..."
"No... Vlastně proč ne. Matrací tu máme dost a to cukroví, které jste nám přinesli, by nám jinak určitě ztvrdlo."

Mia radostně přiskočila ke dveřím a pustila děti dovnitř. Ti drobečkové nevěřili svému štěstí. Když s trochou závisti sledovali ten mumraj uvnitř, ani ve snu by je nenapadlo, že se za chvilku stanou jeho součástí.
Všichni se nacpali až k prasknutí. A potom všem řádění a dobrém jídle se jim začaly klížit oči. Po chvíli už všichni spali na jedné velké hromadě.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama