Baltazarovy Vánoce: První noc, první tajemství

12. prosince 2010 v 19:58 | Dragi |  Šlechtičny
Procházel osamělou rezidencí. Něco mu napovídalo, že je doma, ale... "Mami? Tati?" Nikdo neodpovídal. "Lazui!" zavolal. Ale ani skřítka se neobjevila. Vystoupal tedy po schodech. A uviděl světlo pode dveřmi. Vykročil k nim. Cítil, že by tam neměl chodit, ale... Nedokázal tomu odolat. Krok po kroku se blížil k těm lákavým a přitom hrůzostrašným dveřím. Sáhl po klice. A potom ucukl. Ale dveře se i tak rozletěly.
"Vítám tě, synu," otočilo se k němu křeslo.
"Dobrý večer, otče. Kde je matka?" "Ty to nevíš?" chladně se zasmál. A Bltazar... Už to věděl. Ale odmítal si to přiznat. Potom však otec pokynul ke krbu. Jeho oči následovali ruku a... Ne, to není možné. Ten krvavý, vzlykající uzlíček... To přece... "Tvá matka zradila naši krev," pronesl suše muž v křesle.
"Ale... Stále je to moje matka!" vykřikl chlapec.
"Máš pravdu. Proto bych tě měl také potrestat... Crucio!"
*
Vzbudil ji křik. Vyděšená se posadila na posteli. A její oči upoutal pohyb. Na opačné straně jejího pokoje se něco... Ale kuš! Vžyť je to Baltazar! Potichu vklouzla do chlupatých pantoflů a rozespale se šourala k němu. Ponořen do noční můry sebou házel jako smyslů zbavený. A z očí se mu kutálely slzy. Chytila ho za ruku a začala ho konejšit. "Ššš. To bude dobrý. Nic se neděje. Probuď se a všechno zlý zmizí..."
*
Otevřel oči plné děsu. "Neboj. Byl to jen sen..," zašeptala.
Trhnutím se posadil a zavrčel: "Ne aby tě napadlo někdy o tomhle mluvit!" Při tom jí sevřel ruku tak silně, až jí málem vytryskly slzy.
"Pusť mě!" zakňourala.
"Nejprve mi to musíš odpřísáhnout!"
"Jsi blázen! Přoč bych o tom měla někomu vykládat? A vůbec, myslíš si, že by mi někdo věřil, že "pan dokonalý" v noci křičí ze spaní?" Konečně povolil.
Levou rukou si třela bolavé zápěstí. To si zase dala. Bylo jí ho líto. I když se k ní vždycky choval hrozně, nemohla se prostě jen tak dívat jak trpí. Ach jo. Copak se nikdy nenaučí, že si tihle hajzlíci její soucit prostě nezaslouží? Ale potom mu znovu pohlédla do tváře. A jeho výraz ji vyděsil. Stále ještě plakal. Celý se třásl. Všechen hněv z ní vyprchal jako mávnutím kouzelného proutku. Copak by se na něj teď mohla zlobit?
"Můžu ti půjčit lapač snů..." nabídla.
"Cože?"
"Indiánský amulet proti nočním můrám. Všechny sny prý zachytí tahlle síťka a po peříčkách k tobě zklouznou jen ty hezký..." ukazovala mu ochotně.
"Vždycky jsem si myslel, že jsi hloupá. Ale že až tak? To vážně věříš tomu, že tě takováhle tretka může ochránit?"
"A znáš snad lepší způsob?"
Chtělo se mu na ní křičet. Vyřvat jí to do obličeje. Co by dal za to, aby nemusel noc co noc znovu prožívat ty nejhorší chvíle svýho života. Ale ovládl se. Jen pohrdavě utrousil: "Naivko." Ale ona se nedala odradit a už mu ten svůj "lapač snů" vázala nad postel.
Najednou se ozval zvuk dětských krůčků a otevřely se dveře. "Jejda. Promiňte..," vykoktala se sebe malá holčička v bílé noční košily a už couvala z pokoje.
"To nic Lilian. Jen jsem mu tu vázala lapač snů. Proč si přišla?"
"Víš, Eliz... Probudil mě nějaký křik a já... Já se teď v pokoji sama bojím..."
"Tak si jdeš lehnout ke mně, viď," usmála se na sestřičku.
"Jestli to nebude vadit..."
"Ale vůbec ne. Stejně pořád říkám, že moje postel je pro mě moc velká..."
*
Pozoroval je, jak se ukládaly k spánku. A najednou ucítil v prsou takové podivné bodnutí. On nikdy neměl nikoho, kdo by se o něj takhle staral. Ke komu by mohl přijít, když se bál. Kdo by ho ochránil před čímkoli...

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama