Baltazarovy Vánoce: Poslední z ledovců

28. prosince 2010 v 12:00 | Dragi |  Šlechtičny
"Tak jsme tady!" volala směrem ke kuchyni, zatímco si sundavala bundu. "Nevadilo by, kdybychom ještě před večeří zaskočili do sirotčince? Pozvali nás na besídku..."
"Samozřejmě, že ne," vykoukla usměvavá tvář ze dveří. "A nechcete jim rovnou něco upéct?"
"Já věděla, že se na tebe můžu spolehnout, mami!" rozzářila se Eliz.

Nestačil se divit. V mžiku se pracovní deska zaplnila takovými zbytečnostmi jako moukou, cukrem, máslem, vajíčky, čokoládou... Vlastně většinu z těch věcí ani neznal. A ani se nenadál a už byl zapojen do výrobního procesu. Tak tedy míchal, propracovával, válel, pekl, namáčel, sušil. Až mu z toho šla hlava kolem. Ale... Zvláštní... Cítil se při tom tak podivně lehký. Skoro až. Šťastný?
*
Ani netušila, že to půjde tak lehce. Kam najednou zmizel ten nafoukaný, protivný, chladný, nesnesitelný pan Malfoy? A ten Baltazar, který se za ním celou tu dobu skrýval. Celkem sympaťák. Zarážela jí však jedna věc. Pokud se v něm nezmýlila a tenhle klid nepředpovídá bouři. Proč se nikdo dřív nepokusil v něm probudit to "dobré" já? Pročpak se ještě nikdo před ní neodvážil nahlédnout pod tu masku přehlížení a lhostejnost?
*
Připadal si jako mula. A to doslova. Těch balíčků a krabiček, co na něj Elizabeth a její matka naskládaly, snad nebylo nikde konec. Kluzký chodník mu ujížděl pod nohama. A dostával čím dál větší zlost.
"Počkej! Přece to neponeseš sám!" zavolala na něj ode dveří, kde se ještě před chvilinkou obouvala.
"A proč ne? Myslíš, že to nezvládnu?" obrátil se k ní uraženě.
"Ale ne. Jenom. Mohla bych ti pomoc. Tedy. Jestli o to stojíš," zaraženě koktala dívenka.
"Nepotřebuju tvou pomoc!" odsekl.
"Vždyť já vím. Já jen. Že se mi zdá, že by ti to potom tolik nepadalo," zahihňala se a chytila balíčky, které v tu chvíli už letěly k zemi.
"Nehodlám se nechat urážet od takové mudlovské šmejdky, jako si ty!" zasyčel.
"Vždyť jsem proti tobě neřekla ani slovo," bránila se, "to jen ty máš dneska náladu pod psa..."
*
V duchu si nadávala. Zase! Už zase! Proč jen právě ona měla tak mizerný odhad na lidi? Ve chvílích, kdy už jí připadalo, že mu rozumí, vždycky udělal něco tak. Nelogického? Ano, přesně tohle slovo to vystihuje! Ještě před patnácti minutami se s ní škádlil v kuchyni a přímo sršil vtipem. A teď? Nerudnější než naštvaný důchodce!
*
Konečně dorazili do toho sirotčince. Kdyby nic jiného, bude tu snad alespoň teplo. Děcka se kolem nich seběhly a všechny je začaly tahat za rukávy. Protivní malí haranti! Odložil všechny ty krabice na stůl a začal se poohlížet po místě, kam bych se ztratil. A potom. Tam u schodů stála malá holčička. Sotva desetiletá. A dívala se na ně tak. Smutně. "To je Mia," pošeptala mu plavovlasá dívenka, která se mu věšela na nohavici. "Tý si nevšímej. Víš, ona je divná."
Nechápavě se zeptal: "A proč?"
"No. Ona není tak úplně sirotek. Její rodiče ji prostě nechtěli. A tak ji dali sem."
"Lžeš!" vykřila Mia a se slzami v očích utekla po schodech nahoru.

Chvíli tam tak nerozhodně stál, ale pak setřásl ty malé protivy. "Půjdu za ní." Nevěděl, co ho to popadlo. Copak on ví, jak utěšit malé plačící. Cosi? Ale. Copak ji tam mohl nechat? Samotnou?

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama