Dotknout se hvězd 4/4

30. října 2010 v 15:00 | Dragi
"To byla nádhera!" vydechl Erik. Když konečně popadl dech. "Tak jdeme znova, ne?" Zděšeně se na ni podíval. Zasmála se. "Neboj, blázínku. to byl vtip. Na jeden večer toho už bylo tak akorát. Pojď domů." "Počkej. Víš...chtěl bych ti poděkovat. Takhle jsem si neužil roky." "Nemusíš mi děkovat. Pomáhat si. To přeci kamarádi dělají, ne?" usmála se na něj.
"Ha. A teď tě má v hrsti!" smála se jí Mia. "Ale kdeže, jsme jenom kamarádi!" hájila se Jasmína. "Možná, ale ne nadlouho. Myslíš, že by se spokojil s pouhým přátelstvím?" pošklebovala se dál. "A navíc, kdyby neměl v plánu něco víc, proč by tě zval na ten ranč?" dodala Laura. "Ale holky, to je vážně tak zkažený?" po očku se na ně podívala. Na rtech jí hrál úsměv. "Mnohem horší! To víš, je to mužský!" smála se Melanie.
"Ahoj," pozdravila ho stydlivě. "Ahoj. Nasedni," otevřel jí dveře spolujezdce. Poslechla. Ale cestou byla jako na trní. Co když měly holky pravdu? Co když se v něm mýlila? Co když má v úmyslu jí ublížit? On však nejevil známky postranních úmyslů. Po chvíli se tedy upokojila. Zastavili. Asi už byli na místě. "Mám pro tebe dárek, počkej tady chvíli," vyběhl ven z auta. Zase se zarazila. Pak ale Erik přiběhl s nádherným ozdobným balíčkem. "Ale...já nemám narozeniny..." namítla. "Tak to ber......třeba jako pozdní dárek na uvítanou!" "Ten dostane každá modelka?" "Ne...Každá kamarádka...A ty jsi první..." Usmála se. A potom se vrhla do trhání ozdobného papíru. A do klína jí najednou spadl malý černý fotoaparát. "Eriku, já...nemůžu si ho vzít. Takový dárek...to je moc drahé..." "Jasmí. Nebyl drahý. Měl jsem ho doma už dva roky. Nepoužíval jsem ho. Co bych s ním taky fotil. Ty si ho určitě užiješ víc." Zasmála se jeho snaze ji přesvědčit. Jeho lež byla tak průhledná. Ale možná proto tak hezká. "Tak víš co, ty filuto? Za trest se s tebou vyfotím!" Cvak. Z přístroje vyletěl obrázek dívky a chlapce, jak se přátelsky kloní k sobě. "Ty jeden zlotřilý paparazi! Za tohle mi zaplatíš!" volal a se smíchem ji honil po celém statku.
Od té chvíli se co chvíli ozvalo cvakání foťáčku. Zaznamenávali všechno. Spolu na vyhlídce. Spolu na koních. Spolu na hradě. Spolu na lodi. Spolu... Jasmína už měla pěknou hromádku společných snímků. Vlastně jiné ani nedělali. Z každého výletu se vraceli rozesmátí a spokojení. "Tak co, je přátelství fajn?" zeptala se ho jednou provokativně. "Určitě. Alespoň to s tebou." Jeho odpověď ji trochu uvedla do rozpaků. Ale když zvedla hlavu, zjistila, že se jí nestydatě směje. "Ty zlořáde!" vykřikla a jala se ho pronásledovat prázdnou chodbou domu. Jenže on se za rohem zastavil a otočil. V plné rychlosti do něj vrazila a oba skončili v kotrmelcích. "Neublížila sis?" strachoval se. "Ale kdepak. Ty můj zlošťáku zlořádný!"
"Jasmí!" volal Erik. "Co se děje?" vykoukla její světlá kštice ze dveří apartmánu. "Přišel ti dopis." "Vážně? Kdo by mi psal?" Při čtení se zachmuřila. "Stalo se něco?" "Nic. Jenom...mamka chce, abych se už vrátila domů." Mlčky se na sebe smutně dívali. "Takže odjedeš?" zašeptal a trošku se mu chvěl hlas při těch slovech. "asi jo. "Budeš mi moc chybět..." "Ty mě taky..." Rozhostilo se ticho. Nikdo nevěděl, co říct. Čím to usnadnit. Potom promluvil Erik: "Chceš alespoň pomoc s balením?" "To bys byl moc hodný..." Práce jim šla od ruky. A když už Jasmína skoro zapínala kufr, objevil se ve dveřích s jejími "hadími" šaty z přehlídky. A se střevíčky. "Napadlo mě...že bych ti je mohl dát...jeko dárek na...rozloučenou. Líbily se ti přeci, ne?" Položil je na postel. V náhlém popudu radosti ho objala. "Díky Eriku. Díky." Pak si uvědomila, co udělala a s ruměncem ve tváři o krok ustoupila. "Ale...já nemám nic, co bych ti dala..." "Mě stačí, když se někdy ukážeš. Navštěvovat se. To přeci přátelé dělají, ne?" Usmála se. "Určitě se na tebe někdy přijedu podívat." Nadechl se. Asi chtěl něco říct. Ale nedostal se k tomu. Přerušilo ho troubení. "Taxík už asi přijel. Chceš pomoc s kufrem?" řekl místo toho. A aniž by čekal na odpověď, popadl zavazadlo. Doprovodil ji k vozu. "Nezapoměň na mě," prosil tiše. Otočila se k němu. "To bych nedokázala, ani kdybych chtěla. A já nechci." Pak nastoupila. Ještě dlouho stál na ulici a díval se, jak taxi mizí v uličkách. Když ho už úplně stratil z dohledu, ucítil na nameni čísi ruku. Otočil se. Za ním stál otec. "Nic si z toho nedělej, Eriku. Příjdou další," pronesl světácky. Jedniným trhnutím se mu syn vyprostil ze sevření. "Možná příjdou. Já o ně ale nestojím!" Táta se na něj zkoumavě zadíval. Na rtech mu při tom pohrával zvláštní úsměv. Takový...melancholický. "Miluješ ji, viď?" "Víc než co jiného..."
"Zastavte," řekla Jasmína. "Ještě nejsme na místě, slečno," odporoval řidič. "To nevadí." "Ale...já dostal zaplaceno za to, že vás dovezu až..." "Tak víte co? Nikomu o tom nepovíme!" spiklenecky na něj mrkla a vystoupila. Taxikář se po chvíli vzpamatoval, otočil se v krajnici a odjížděl směrem k městu. Kráčela vyprahlou prašnou cestou. Sama. Klidná a spokojená. Vrací se domů. Za sebou na vezla své věci v kufru na kolečkách. Za chvíli k ní přiběhli děti. "Jasmíno!" křičeli. "Konečně ses nám vrátila!" Po chvíli přetahování jim byla nucena odevzdat kárku. A oni si ji už nedali vzít. Před domem na ni už čekala matka. "Vítej zpátky," objala ji. Potom plynule pokračovala v mluvě: "Zachránila si nás. Za ty peníze jsme mohli opravit celý dům. Byli tu už z úřadů. Nikam se stěhovat nemusíme! Na tom kontě dokonce zbylo tolik, že se nemusíme vůbec bát budoucnosti. Za ty peníze bychom klidně mohli pořídit dva další..." V tu chvíli Jasmína přestala vnímal matčin monolog. Ze dveří se vyřítila její mladší sestra. Okamžitě se jí vrhla okolo krku. "Konečně!" "Ahoj Eliz," jemně ji ze sebe sundala starší dívka. "Čau. Pojď. Musím ti ukázat náš pokoj," táhla ji dovnitř. Když byly z doslech mámy, ihded spustila: "Tak co, jakej je? Skutečně vypadá tak krásně, jako v časopisech?" Jasmína kývla. "Hele, při malování nám sundali jeho plakáty. Že mi je pomůžeš zase rozvěsit?" "Ne." Elizabeth se zarazila. "To je tak hroznej?" "Ale ne." "Tak proč?" nechápala dívenka. Jasmína se opatrně rozhlédla kolem a pak sestře spiklenecky pošeptala: "Mám něco lepšího..." "Co?" nedůvěřivě si ji měřila. "Jeho fotky..."

Konec
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama