Dotknout se hvězd 3/4

30. října 2010 v 15:00 | Dragi
Vzadu už nikdo nebyl. Jen u vchodu viděla Erika. Usmál se na ni. A pak spustil: "Blahopřeju! Máte skutečně skvělé nápady. Neoslavíme je u mě?" To už bylo na ni moc. "Bohužel nemohu. Slíbila jsem holkám, že to oslavíme společně," odvětila přesto v klidu. Stejně to v ní vřelo. Co si to vůbec dovoluje? "Ony to pochopí..." konejšil ji dál. "Nebudou muset nic chápat. Já totiž dané slovo rušit nehodlám. A teď mě prosím omluvte," pronesla ledově.
Když vstoupila do apartmánu, byla už zábava v plném proudu. "Proč jste na mě nepočkaly?" zeptala se Jasmína. A Laura ihned provinile odpověděla: "Promiň... My si myslely, že budeš slavit jinde..." "Jak bych mohla? Něco jsem vám přeci SLÍBILA!"

Erik k nim poslední dobou chodil s kamarádem - Edgarem. A Jasmína se tímto novým společníkem povídalo mnohem lépe, než s Erikem. Možná proto, že ten si na ni pořád dělal nároky. Když ji tedy Edgar pozval do kina, s díky přijala. Nasedli do auta. "Kam to jedem? Kino je přeci druhým směrem?" vyděsila se trochu Jasmína. "Ale notak. Netvař se tak překvapeně. Musela si to přeci čekat. Neboj. Jenom se trochu pobavíme a pojedem zpátky...." V mžiku už se válela na silnici. Vyskočila. Limuzína ale po pár metrech zastavila a Edgar šel přímo k ní. "Ale notak! Tohle se přesi nedělá. Mohla by sis ublížit." Chytil ji pod bradou a donutil ji zvednout hlavu. Přemýšlela, kam ho nejlépe nakopnout, když v tu ránu ho skolila něčí pěst. "Na mý modelky nikdo beztrestně šahat nebude!" Zvedla hlavu. Erik. Nikdy ji nenapadlo, že by ho někdy viděla tak ráda. ale stalo se. "Pojď," kývl směrem ke svému mercedesu. Pomalu se dala do pohybu. "Není ti nic?" Zavrtěla hlavou. Zkřížila ruce na prsou a trošku se otřásla chladem. "Tobě je zima, viď? Na, vem si můj kabát." Zachumlala se do něj. Až teprve když seděla na sedadle spolujezdce a uháněla směrem domů, si uvědomila, čemu vlastně unikla. Před čím ji zachránil. "Díky," špitla. "Promiň, říkala si něco?" "Jo. Děkuju. Děkuju za záchranu." "Nic to nebylo, jak už jsem řekl. Na mý modelky nikdo beztrestně šahat nebude." "Tak to jsem ráda, že mezi ně patřím..." stydlivě se usmála jeho směrem. A on se usmál taky.
"Eriku?" "Ano tati?" "Doufám, že si nezapomněl, že za dva měsíce jsme pozvaní k Frederikovi na večírek." "Jo, registruju to..." "A s kým půjdeš? Už bychom měli obědnat u švadleny róbu." "S jednou z modelek. asi s Jasmínou..." "Jaké asi? To už máš vědět jistě!" "Tak já se jí, hned teď, půjdu zeptat," prchl z otcova dosahu Erik.
Zaklepal na dveře. Nic. Opatrně tedy otevřel. A pochopil, proč mu nikdo neotvíral. Právě běžel v televizi jeden z nekonečných seriálů. A všechny na něj koukaly. "St, Jasmíno!" zavolal. Oslovená zvedla hlavu. A poté přicupitala k němu: "Co se děje?" "Víš, no...za dva měsíce bude takový malý večírek u kamaráda. Tak mě napadlo...Nešla bys tam se mnou?" Chvíle ticha. Potom Jasmínina tvář znachověla: "Eriku, moc ráda bych ti vyhověla...Ale...neumím tančit..." Otec mu poklepal na rameno. "Omluvíš mě na chvíli?" Kývla na souhlas. V tu chvíli jí jeho otec zabouchl před nosem. "Eriku, nebude přeci jen lepší s sebou vzít Kathrin? Ta přeci tancí docela obstojně!" ihned spustil. "Otče, zbývají nám dva měsíce! Zaplatím jí taneční hodiny. Uvidíš, bude zářit!" "Dobrá. Dělej jak myslíš. Jsou to tvoje peníze," nakvašeně odkráčel starší muž.

"Přešlap. Triolka. Triolka. Přešlap. Brána. Přešlap. K sobě. Od sebe. Smyčka..." Taneční mistr jim nedopřál klidu. Celé hodiny protančili. Jasmíně se zdálo, že už v hlavě nemá nic jiného, než přísuny, triolky, obraty a chachy. Pak ji ale něco napadlo. "Hele, Eriku, ty přece tančit umíš, ne?" "Umím." "A...to ti nevadí tady ztrácet zbytečně čas?" "A kdo ti řekl, že je to ztráta času?" podivil se. "Nic nového se tu přeci nenaučíš..." "Opakování je matka moudrosti. A ty by sis navíc měla zvyknout na mé držení." "To je tolik jiné než ostatních?" "No...ne. Ale je příjemné tě mít v náručí..." zrudl rozpaky. Zarazila se. A pak ho s úsměvem pleskla po rameni. "I ty bazilišku!"

Večírek. Nic tak velkolepého ještě nikdy Jasmína nezažila. Proto byla stále napjatá. Erik se ji sice snažil všemožně uklidnit, vlastně se od ní nehnul ani na krok, ale nepomohlo to. I když... Erikova galantnost měla i trošku jiný důvod. Ten stejný, jaký ho nutil ji vytáhnout na parket, kdykoli jejich směrem vykročil některý z přítomných mladíků. Večer naštěstí brzy skončil. Erik nabídl Jasmíně rámě a vykročili nočním městem. "Bavila ses?" zeptal se po chvíli ticha. "Bylo to pěkné. Akorát jsem vůbec nevěděla, jak se mám chovat..." "Alespoň tobě se to líbilo..." "Tobě ne?" vykulila nevěřícně oči."S nimi?" opáčil s úšklebkem. "Jen se k nim otočím zády, už mě pomlouvají!" "Tak proč se s nimi stýkáš?" Svou otázkou mu na chvíli úplně vyrazila dech. "No...jiné přátele nemám..." "Ale tohle nejsou praví přátelé," namítla. "Já vím."
Když se mu podívala do obličeje, zbledla. Jeho bezbřehý smutek ji děsil. On se už rozhlížel po nějakém taxi, když ho chytila za ruku. "Počkej. V téhle náladě tě nemůžu nechat samotného. Noc je ještě mladá. Někam vyrazíme." Překvapeně se na ni otočil. Chvíli váhal a pak se zeptal: "Lae kam?" "Slyšela jsem, že horská dráha provozuje i noční jízdy..." Za chvíli už seděli připoutáni v jednom vozíčku. Zbývala jen chvíle do startu. "Jasmí..." "Ano?" "Já...něco jsem ti neřekl. Já...se bojím výšek!" Stroj se pomalu dal do pohybu. Musela křičet, aby přehlučila všudypřítomné skřípání: "To nevadí. Já taky!" A pak nabrali rychlost.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama