Ztracený les

28. května 2009 v 18:45 | Dragi |  Povídky
Stál spoutaný před bandou "amazonek". Jedna z nich, ta nejstatnější, vystoupila do popředí a prohlásila: "Hleďte - ničitel všeho živého. Musíme chránit svůj kraj, musíme…"
"Zadrž! Jistě sem nepřišel schválně škodit! Sama na něj dohlédnu, aby nic neprovedl. Přebírám za něj zodpovědnost," přerušila jí drobná a jemně vyhlížející dívenka.
"Uvědomuješ si, že jsem náčelnice?!" sykla na ni ta první.
"A uvědomuješ si ty, že mám moc nad kouzly přírody? Mám snad odejít a vás jim nechat napospas?" nedala se šamanka.
"No dobrá… Ale jestli chybí, tak za to zaplatí. A ty taky!"

Otráveně si odfrkl. Má nad ním dozor tahle holka! "Pusť mě. Jsem šlechtic! Jestli to neuděláš, trest tě nemine!" vyhrožoval.
"To klidně můžeš být, ale zde jsi hlavně Ničitel, který by, třeba nevědomky, ublížil přírodě. Je to hlavně pro tvé dobro, že tě tu hlídám."
"A proč jako?"
"Chceš snad skončit na popravišti?"
"To byste si nedovolili!"
"Klidně ti to tam ukážu, ale varuji tě, není to příjemný pohled."

Překvapeně hleděl na tisíce hrobů. "Co udělali?" vyjekl.
"Porušili zákon přírody. Někteří zabili vůdce stáda, jiní matku s mládětem."
"A za to je trest smrti?" zděšeně vykulil oči.
"Zde ano."
"Jak můžeš přihlížet takové krutosti?"
"A jak ty můžeš přihlížet krutosti vašeho světa? Zabíjení pro zábavu, ničení bez cíle… Co je vlastně větší krutost?"
"Ale tady jde o lidi!"
"Ale tady mohu alespoň ty nevinné zachránit. Ale venku? Poslechl by mě snad někdo, kdybych ho prosila, ať nekácí ten les, že mu nic neudělal? Jen by se mi vysmál!"
"Jak to můžeš tak dobře vědět?" rýpnul si.
"Narodila jsem se tam. A sem jsem se dostala stejně jako ty - úplnou náhodou. Ujala se mě šamanka a později i přijala za učednici. A já se to tu časem naučila mít ráda."

Den za dnem. Od svítání do soumraku. Společně se procházeli, jedli i pracovali. A neustále si povídali. A on najednou začal zjišťovat, že jí chápe, rozumí jí a hlavně, má ji rád. Hodně rád.
Jednou se vydali k jezeru, když se před nimi vztyčila stěna z plamenů. "Požár! Rychle za mnou!" vykřikla a neomylně se hnala k holému skalnatému vršku. Schovali se do jeskyně. Vlastně tunelu.
Chvíli oddechovali, když vtom zaslechli hlas. "Adriane! Kde jsi?" Poznal svého nejlepšího přítele.
"Volají mě," otočil se na šamanku. Její tvář byla zahalena ve stínu.
"Tak proč za ním nejdeš? Na co čekáš?"
A… ty tu zůstaneš?"
"Ano."
"Proč?"
"Tohle je můj domov. Můj svět. Patřím sem."
"Tak tedy nikam neodcházím!"
"To nesmíš!"
"Jak to?"
"Tvůj život není zde, ale tam venku…"
"Ale…"
"Na nic se neohlížej a běž!"
"Budeš mi chybět. Hrozně moc."
"Ty mě taky."
"Víš co? Vrátím se pro tebe. O úplňku. Počkej na mě tady!"
"Blázínku. Cestu sem už znovu nikdy nenajdeš." Ticho.
"A co jim vlastně řekneš? Že si mě pustila?"
"Ne. Že si zůstal v plamenech. Sbohem."
"Počkej!" Ale už bylo pozdě. Její silueta se už ztratila v dýmu…
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama