Pohádka naruby 1/2

28. února 2009 v 20:10 | Dragi |  Povídky
Bylo nebylo, ale stalo se…V jednom malém knížectví se jednoho krásného dna narodila šlechtična. Čas děvčátku ubíhal jako voda a než se nadálo, už slavilo třinácté narozeniny.

Ale radost z dárků jí úplně zkazila matka výrokem: "Milá Elizabeth, protože jsi už zralá na vdávání, rozhodli jsme se ti s tatínkem opatřit ženicha. Za dva měsíce si bereš sousedního krále. Jsi ráda?"

Dívka ještě netoužila opustit dětský svět vtipů a legrace. Do intrikánské společnosti dospělých se jí ani trošku nechtělo. Ale protesty nepomáhaly. Slovo už bylo dáno a nelze ho vzít zpět.

Mnohá jiná by se se svým neveselým údělem smířila. Pokojně by počkala na svatbu a stala by se další mlaďounkou ženuškou některého z panovníků. Ne však Elizabeth. Ta rozhodně nehodlala sedět se založenýma rukama. Utekla.

Ve starých hadrech, které koupila od jedné žebračky, ji nikdo nepoznával. Lidé do ní bezostyšně vráželi, jako by byla vzduch. Stejně se však ve městě necítila bezpečně. Je jen otázkou času, kdy ji otcovi vojáci začnou hledat úplně všude. Proto se raději vypravila do hor. Najde si tam nějakou pěknou jeskyňku…

Bloudila ve skalách už poměrně dlouho. Pár slují sice objevila, ale vždy byly malinké - spíš puklinky ve zdi, než pořádné jeskyně. Nevešla by se do nich, ani kdyby se stočila do klubíčka. A pak ji uviděla. Nádhernou a prostornou. Nedaleko dokonce tekl potůček! Vběhla dovnitř. Úlevou vydechla. Žádné nepříjemné překvapení ji uvnitř nečekalo. Ale pak se rozkoukala. Zaječela. Na podlaze ležel stočený…obrovský, lesklý, černostříbrný…drak! A náhle otevřel opálové oko. Úlekem omdlela.

"Dobré ranko, slečinko." probudil ji přátelský hlas. Sedla si. Nikoho ale neviděla! "Kde jste?" "Tady." "Ukažte se mi!" rozkázala malinko panovačně. "Možná…Ale slibte mi, že se mě neleknete jako včera!" "Včera…Počkat, nejste vy ten drak?" došlo to najednou šlechtičně. "Jsem." Vystoupil na světlo, které osvětlovalo vchod. Všechny šupiny se mu leskly jako o závod. Už jí vůbec nepřipadal hrozivý, ale krásný…

Vyložila mu celé své trápení. Má se vdávat. Ale copak ve třinácti někdo myslí na vdavky? Mírně se uchichtl. "Takže to vypadá, že se mi sem chcete nastěhovat…" "Prosím!!!!!" žadonila pohledem. "Dobrá, já se jmenuji Jagaris. A ty?" " Elizabeth." Podala mu paži. Potom se začervenala. Jak by jí mohla drak potřást rukou? V tu chvíli se jí však dlaň něčeho dotkla. "Ruku ti sice nepodám, ale packu můžu, ne?" žulil se na ni.

A tak si tam poklidně žili. Pod jeho vedením se brzy naučila mnoho věcí, takže dokázala i trochu zútulnit jejich nový domov. Večer unaveni uléhali na "pelíšek" ze zvířecích kůží. Vždy ji schoval pod křídlo, aby ji v noci nebudila zima. Velmi ji to překvapovalo, ale tenhle styl života se jí líbil mnohem víc než ten v paláci…I když…Kdyby v zámku měla Jagarise… Kdo ví?

Její rodiče se však o ní brzy dozvěděli. Celé to ale pochopili špatně. Domnívali se, že zlý a krutý drak unesl jejich ubohou dcerušku. Že by se Elizabeth dobrovolně nastěhovala do dračí sluje je ani ve snu nenapadlo. Dali tedy rozhlásit: "Kdo ukrutnou stvůru zabije a z jejích spárů slečnu zachrání, dostane ji za ženu." Mnozí rytíři se tedy vypravili k jejich doupěti…

"Zlá obludo, vydej mi Elizabeth dobrovolně, nebo se rozluč se životem!" hulákal první na plácku pod jeskyní.

"Co se to tu děje?" překvapeně vykoukl Jagaris. V tom se mu zabodlo šíp do čumáku. "Au!" Vzlétl. Zakroužil na výtečníkem a… To bohatě stačilo. Rekův kůň šílel strachem a nedbaje povelů svého jezdce, prchal jako o život. Přistál na římse a spokojeně se zašklebil.

"Hlupáček. Neví, že na draka se musí pěšmo! Ty krvácíš!" všimla si najednou hrotu.

"To nic není…"

"To nevadí. Tak ti to nic ošetřím!" trvala na svém Elizabeth.

S obvázaným čenichem vypadal vskutku kouzelně. Musela se mu tiše smát. Potom se uklidnila.

"Hele, Jagi, už skoro měsíc žiji s drakem, ale vlastně o nich nic nevím. Můžeš mi o nich něco říct?" zaprosila.

Celý večer si povídali o všech možných i nemožných druzích draků. Elis ale nejvíc zaujala letmá zmínka o drakodlacích - lidech, kteří se dokážou měnit v draky. Většinou prý dávají přednost jedné podobě, ale minimálně jednou za měsíc se musí proměnit do té druhé. Když potom usnula, zdálo se jí jen a jen o drakodlacích…

"Jagi, budu muset do města. Tyhle šaty už nosit nemůžu. Jsou z nich jen cáry. Za nějaké drobné si koupím nové. Možná to nestihnu a přespím v nějakém hostinci. Nemusíš si o mě tedy dělat starosti," sdělila mu jednou ráno.

Za tu dobu, co žila v horách však značně zesílila, takže v poledne už měla vše zařízené. Koupila si skromný oběd a zamířila zpět. Stejně však dorazila až po setmění. Odložila batůžek do rohu a zamířila k "pelíšku".

"To je divné, že by Jagaris nespal doma?" podivila se.

Místo se totiž zdálo prázdné. A pak to uviděla. V kožešinách ležel úplně cizí mládenec! Rozsvítila lampičku a…zalapala po dechu. Přesně o tomhle klukovi se jí zdálo, když jí Jagaris vyprávěl o drakodlacích. Je to snad náhoda? Jenže na myšlenky už nebyl čas. Neznámý se probudil…

"Kdo jsi?!" polekaně se zeptala.

"Já? Copak mě nepoznáváš?" otočil se na ni cizinec.

Jeho klas zněl tak nádherně, že jí úplně učaroval. A ty jeho oči! Krásné hnědé, sametové…

"Měla bych?" vydechla. A potom jí to došlo. Ten hlas i oči přece zná! "Jagi?"

Ušklíbl se. Teď už se nemohla mýlit. Tohle umí jen Jagi.

"Ano, jsem to já. Copak ti tma zaslepila očka?"

"Ne. Jen ty vypadáš, no…jinak."

"Jak?" podivil se.

"Jsi člověk." sklopila oči.

"U všech dračích pařátků! Ty ses vrátila brzy, viď?" Přikývla. "Asi jsem usnul. A zapomněl, že se dnes mám proměnit…"

"Ty jsi drakodlak, viď?"

"Ano," přisvědčil.

"A to se vážně jmenuješ Jagaris?" vyklouzlo jí najednou.

"Ne, ve skutečnosti se jmenuji Adrien. Ale to k drakovi moc nejde…" usmál se. Takhle to bylo ještě hezčí, než v dračí podobě.

"A…proč si mi to vlastně neřekl?" zeptala se. V hlase jí, přez všechnu snahu, zazněl osten bolesti.

"A jaký je v tom rozdíl?" nechápal. "Kamarádi před sebou nemají takhle velká tajemství. A já myslela, že kamarádi jsme…" hlesla.

"Škoda že jen kamarádi," zašeptal. Ale ona ho zaslechla. Zvedla hlavu. A jejich pohledy se potkaly.

"To můžeš změnit," špitla.

"Copak bys mohla chtít drakodlaka?" zavrtěl hlavou.

"Mohla. Tebe."

Nevěřícně se na ni zadíval. Ještě tu noc je pod světlem Luny požádal o ruku.

A tak drak z těch skal zmizel a šlechtičnu domů přivedl statečný rek. A brzy se slavila svatba. To, že ženichem je drak věděla jen nevěsta….
Konec
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama